ANATHEMA...legenda legend, kapela, jejíž každé album znamenalo určitý milník v pojímání doom metalu, posléze psychedelického rocku. Britové se vždy dokázali určitým způsobem vyvíjet, což je známka neutuchající umělecké schopnosti, nekalkulující nad nikým a nad ničím. Spousta lidí se dříve mylně domnívala, že komerce vyplývá z určitého „vyměknutí“, ovšem jen otevřený posluchač musí připustit jediné. Legendární album „The Silent Enigma“ (a že ho mám velmi rád) je oproti poslednímu CD „A Natural Disaster“ jednoduchým večerníčkem na dobrou noc. ANATHEMA se (zatím) nikdy neuchýlila ke zbytečnému opakování sebe sama, jako to například učinili kolegové PARADISE LOST. Určitý problém však paradoxně také nastal. ANATHEMA se po posledním počinu dostala tak trochu do slepé uličky, ze které nejprve vycouvala prostřednictvím akustického alba „Hindsight “, aby ji notnou dobu trvalo, než na svůj pestrý náhrdelník navlékne další blyštivý korálek. Je však zatím otázkou, zda právě novinkové album bude rovnocenným partnerem pro skvosty „Alternative 4“, „Judgement“ či „ A Fine Day To Daye Exist“.

Jak už to u posledních počinů ANATHEMY bývá, ani „We’re Here Because We’re Here“ není deska na jedno použití. Když jsem si album poprvé v klidu vyposlechl, rozhodně ve mně nevzbudilo žádnou velkou euforii. Dostavil se „pouze“ pocit jakési blaženosti, štěstí, že ANATHEMA je opět zpátky, aby rozdávala z pytlíku plného emocí. I přes všechnu tu působivost a křišťálovou auru, která posluchače nakonec stejně sejme, musím se nyní vytasit s argumenty krkolomnými. Už první skladba „Thin Air“ působí jako odlitek předchozího dílka, kapela zkrátka začala tam, kde na „A Natural Disaster“ skončila. Posluchač je tedy hned na úvod postaven před varování deklarující onu jasnou skutečnost: “Neočekávejte klasické písně, ANATHEMA je od jisté doby spíše o kompozicích.“ I přes tento holý fakt se nakonec nová deska ukazuje jako poměrně promyšlená skládanka, která si do jisté míry potrpí na halucinogenní orgie. Nezapomíná však ani na rockové náznaky, dávající šanci více se zaklesnout do samotného poslechu. Ono i umělecky vypadající bloudění v mlze má své hranice a pokud ne, domnívám se, že toto kouzlo lze použít jen jednorázově.


Přesně toto si ANATHEMA vybrala na předchozím albu, kdy si omámený posluchač do uší vypouští sekvence v podstatě nic neříkající, ovšem nepochopitelně fungující. Pokud si tedy z mých postřehů berete mezi řádky skutečnost, že Danny a spol. natočili určitý druh kompromisu mezi alby „ A Fine Day To Exit“ a „A Natural Disaster“, rozhodně nejste úplně vedle. Po pozorném (několikanásobném) poslechu nakonec odhalíte tuto skutečnost: nová tvář kapely je přece jen o něco odlišnější. Velkou měrou se na tom podílel Steven Wilson z PORCUPINE TREE, podepsaný pod konečným mixem. Ještě větším hudebním velikánem je ovšem John Astley, jeho největší trofejí je spolupráce s LED ZEPPELIN. Co se týče vokálů, tak ty jsou opětovně rozděleny mezi Dannyho a Lee Douglas, kterou budou posluchači znát již z předešlých nahrávek. Leckoho však překvapí hostování Ville Valoa z HIM ve skladbě „Angels Walk Among Us“, mimochodem velmi povedené. ANATHEMA je tedy zpět, svěží a taková, jakou ji příznivci skutečně chtěli mít. Jestliže patříte k věrným příznivcům, určitě budete nadšeni! Ostatní toto album v tichosti přejdou...