Prolog
10.000 kilometrů od domova. 10 koncertů během 14 dnů. Základní čísla, která v nás vzbuzovala respekt a zároveň nemalá očekávání již několik dní před odjezdem na mnichovské letiště. Zatímco leták na myspace byl do konce února jen pouhou skládankou bezvýznamných pixelů a složka rezervace letenky v kapse jen obyčejným kancelářským papírem s mizerným potiskem, 1. března večer nabyl význam těchto dvou maličkostí mnohem reálnější charakter. První známky této transformace jsem zaznamenal při přejíždění hranic mezi naší vlastí a Německem. Vědomí, že se na stejné místo vrátíme za více než dva týdny a do té doby budeme živořit někde na poušti mezi kaktusy a utíkat před mafií nás zrovna nenaplnilo chtíčem po poznávání mexických reálií. Byl to však jen okamžik. Předsudky šly stranou a nakonec převládl obecný entuziasmus a natěšenost na koncertování v pro nás nadmíru exotické zemi.
Cesta na místo činu 1. – 2. března
Zatímco sedím v jedné brněnské hospodě s několika kamarády a vychutnávám si poslední doušky dobrého černohorského kvasaru, banda z Ostravy už je na cestě autem a u vlakového nádraží se scházíme někdy kolem desáté večer. Let z Mnichova do Madridu připadá na 7:50, takže když jsme na mnichovském letišti v pět hodin ráno, máme dost času se rozkoukat a odbavit. Do Madridu letíme necelé tři hodiny a o půl jedenácté lezeme z airbusu do haly, kde musíme najít terminál, odkud nám to v jednu poletí do Mexico City. Trochu bloudíme, ale metro nás odváží na správnou stanici k terminálu 4S. Vidina, že nás čeká více než 12 hodin na palubě letadla nikoho z nás moc netěší, ale třeba bude možnost se během letu opít. Tato domněnka se následně v letadle potvrzuje. Po obědě o několika miniaturních chodech se nezvykle neatraktivní letušky objevují s vozíky s chlastem, čímž si okamžitě získávají sympatie většiny cestujících. Nejvíce nadšení projevuje zhruba sedmičlenná parta Rusů, která se této fáze letu patrně nemohla dočkat. Následující hodiny jsou pak ve znamení volného pohybu na palubě letadla, kdy zejména naši slovanští bratři takřka neustále navštěvují „kuchyňku“, kde letušky na požádání servírují třetinky piva, vína, do kelímku whisky, vodku a další pochutiny různé alkoholické hladiny. Nutno podotknout, že se snažíme s ruskými vyslanci držet krok. Zpětně můžu sám za sebe říct, že jsem se během letu stihl opít, pak usnout, po probuzení absolvovat lehkou kocovinu a vystřízlivět. Co naplat, 12 hodin je 12 hodin.
Na letišti v metropoli Mexika nás vítá mnohem příjemnější teplota, než za jaké jsme opouštěli hranice rodné hroudy. Na časový posun jsme připraveni, i tak je ale zvláštní uvědomit si, že po dvanáctihodinovém letu je teprve šest hodin odpoledne téhož dne, tedy zhruba pět hodin po našem startu z Madridu. Úskalí časových pásem si z nás poprvé výrazně utahuje a aby toho nebylo málo, mobilní telefon funguje jen dvěma z nás. Zbytek kapely má se svými předpotopními vysílačkami smůlu. Po zdlouhavém odbavení vycházíme ven na čerstvý vzduch a kontaktujeme se s Davidem, promotérem, který má být naším průvodcem po následující dva týdny a s kterým jsme tohle všechno spískali. Přemítáme, co to bude za maníka. Určité poznatky a reference o něm prostřednictvím internetové komunikace už máme; v Mexiku patří mezi přední UG promotéry, má za sebou spolupráci s kapelami jako Hate, Vital Remains či Cryptopsy, do budoucna plánuje miniturné holandských Severe Torture…Komunikace po mailu s ním dosud fungovala na velmi dobré úrovni, žádné dlouhé prodlevy mezi dopisy, všechny důležité aspekty naší návštěvy s námi probral. Jsme přesvědčeni, že jde o spolehlivého člověka…Nicméně v situaci, kdy jste plně odkázáni na někoho, koho jste nikdy osobně nepotkali, ve dvacetimiliónovém městě, kde neznáte ani uklízečku, několik tisíc kilometrů od vlastní postele, to vás určitě v koutku duše napadne, co kdyby….
Ale ne, po půl hodině přešlapování je tu povědomá tvář z fotek na myspace, pobízející nás k naložení věcí do úložného prostoru terénního chevroletu. David nám kromě sebe představuje i svoji manželku Susan a po krátkém seznamování a přetřesení zdvořilých frází se usazujeme do auta a jedeme k Davidovi do bytu. Cestou se stavujeme u benzínové pumpy natankovat naše první mexické pivo a nějaké ty cigarety. Provoz ve městě je vpravdě šílený. Troubící auta tu jsou zřejmě na denním pořádku. Že nás někdo předjíždí a zuřivě tlačí na klakson, toho si David naprosto nevšímá.
Nezvyklý je vysoký počet retardérů na silnicích. Nacházejí se snad každých 100 metrů a jízda je tak stále přerušovaná nezbytným drcnutím, kdy nám hlavy chtě nechtě pokaždé narazí do nízkého stropu auta. Po hodině cesty s minimální změnou exteriéru nás čeká první mexická večeře. Řekl bych typický mexický „restaurant“, skromně vyvedený, s opadanou omítkou a omšelým vybavením. Jeho nezbytnou součástí je zřejmě i skupinka typických Mexičanů s širokými klobouky (ne však sombréry) a zkaženými zuby. Ozdobou lokálu je záchod, malá umaštěná místnost, jejíž dveře nejsou kompatibilní s přečuhujícím umyvadlem a jíž dominuje kus hajzlpapíru, který je přilepený podělaným koncem na strop. Jsme tu ale kvůli jídlu a to je věru jiná liga. Tortilly plněné masem a zeleninou nazvané tacos nám velmi chutnají a ve spojení s pálivým tabascem a šťávou z limetek jde o bezkonkurenční kombinaci. S pivem už je to horší. S chutí a řízem našich tuzemských favoritů se nedá srovnat. Ale na zchlazení hrdla to zatím stačí. U Davida v bytě dochází v přátelské atmosféře k gentlemanské výměně mexické tequily s moravskou slivovicí, což pro některé členy naší výpravy vytváří harmonogram až do ranních hodin. David se jeví jako velmi příjemný a srdečný chlapík a na základě toho usínám uklidněn, že budeme po celé dva týdny v dobrých rukou…
Koncert v Cuernavaca 3. března
Adramelech nás budí v 8 hodin ráno, že je čas vstávat, ale my víme, že tak brzy na cestu do 60 km vzdáleného města Cuernavaca, kde máme odehrát náš úvodní koncert, vyrážet určitě nemusíme. Zvlášť když poznáváme, že náš singer celou noc strávil s Davidem v obýváku nad teď už poloprázdnými lahvemi od výše zmíněných lihovin. David na rozdíl od Adramelecha nehodlá dohnat svůj spánkový deficit a bere klíče od auta, aby zavezl Susan do práce. Nějaká policejní kontrola je mu zřejmě lhostejná. K podobné situaci dochází odpoledne po našem návrhu, že bychom chtěli někam na vzduch a projít se po okolí, což pro Davida znamená nastoupit do auta a „jet na procházku“. S Pentarothem nám není nejlíp, když nás městem veze tento pekelný řidič s cigaretou a s kelímkem slivovice v ruce a o centimetry míjíme kolemjdoucí chodce, resp. ohýbáme zpětné zrcátko o protijedoucí nákladní vůz. S tímhle ďáblem máme projet celé Mexiko?! To budem rádi, když dojedeme na první štaci.
Na cestu do Cuernavaca se vydáváme v pozdním odpoledni s tím, že na místo máme podle Davida dorazit zhruba za dvě hodiny. Cestou nabíráme jakéhosi Viktora a víc než hodinu se proplétáme pavučinou uliček, retardérů a špatně odbočujících aut v hlavním městě. Z Viktora se klube pořadatel koncertu v Mexico City 13. března a na důkaz nám dává malé letáky propagující jeho akci. Po čtyřech hodinách jsme u klubu. Ten nevypadá zas tak špatně, i když sociální zařízení vzbuzuje obavy a technické vybavení na pódiu pocity zmaru. Hladoví se ženeme do nedaleké pizzerie, kde si dáváme tu největší pizzu z jídelního lístku. V klubu mezitím začíná svůj set první kapela. Po našem návratu už mají sbaleno a řada je na nás. Přes 50 lidí se velmi dobře baví. Pod pódiem to pekelně rotuje, i když zvuk na pódiu je tristní a pochybuji, že to šlo ven o moc lépe. Po koncertě nám ale návštěvníci projevují svoji spokojenost způsobem, na který v ČR nejsme vůbec zvyklí. Desítky podpisů na naprosto jakýkoliv kus papíru, na desky, na vytištěné promo fotky z internetu, dále mraky fotek s fanoušky v různých variantách, solidní prodej triček a vinylů, další a další piva na stole… Jsme celkem zaskočeni touto vřelostí, ale únava z horkého vzduchu v klubu je silnější a po půldruhé hodině se stěhujeme do auta a po prvním koncertě tohoto turné jedeme zpět k Davidovi. Cestou nám David mimo jiné popisuje situaci na mexické metalové scéně. Reaguje zejména na náš dotaz, jestli není zklamán dnešní návštěvou. Od Mexika jsme si totiž trochu slibovali, že nás čeká vysoká návštěvnost na koncertech, ale David nás hned vrací nohama na vyprahlou mexickou půdu. Mexiko není jako Brazílie nebo Venezuela, kde na BM koncerty chodí stovky lidí. Běžní lidé žijí v Mexiku spíše v chudobě, a tak např. dnešní návštěvu považuje za lepší průměr. Turné polských Hate byl propadák, protože průměrnou návštěvnost měli 20 lidí. Kdo by to byl do kapely takového formátu řekl…Kanadská legenda Cryptopsy na svůj ojedinělý koncert přilákala podobný počet diváků jako my. Na druhou stranu i menší počet lidí zde umí udělat slušný bugr, o čemž jsme se ostatně dnes přesvědčili. Nicméně i na dalších koncertech nemáme podle Davida očekávat masy lidí. Lehce zamlklí ukrajujeme zbylé kilometry nočního Mexico City…
Koncert v Uruapanu 4. března
Druhý koncertní den začínáme dobrým, ale pořádně ostrým jídlem, které nám David přivezl od své tchýně. Ta si zřejmě ráda obohacuje svůj jídelníček pikantními dobrotami, ale nedivil bych se, kdyby měla místo jazyku protézu z nerezu. Jinak je to ale dobré, alespoň podle toho, co zachytily moje nejstatečnější chuťové pohárky. Dnes je na programu vystoupení v Uruapanu. O půl páté vyjíždíme a čekají nás dvě zásadní změny. Zaprvé máme placeného řidiče. David ho vyzvedává po cestě a hned mu přepouští místo za volantem. Jmenuje se Osvaldo a je to sympaťák. Druhá změna se týká přenocování. Od tohoto dne se už nebudeme vracet do Davidova bytu, ale budeme spát po hotelech ve městech, kde odehrajeme koncert.
Cesta do Uruapanu má podle Davidova odhadu trvat cca dvě hodiny, takže po sedmi hodinách jsme u klubu v jedenáct večer jako na koni. Na jeho obhajobu musím zmínit, že silnice jsou děravé a benzínky v dusném horku lákavé. Z toho lze jednoduše odvodit všelijaká zpomalení a zastávky na pivo, chcaní a tak podobně. I tak se ale na Davidovy odhady přestáváme spoléhat. Asi nás nechce lekat tím, co nás čeká ve skutečnosti. Klub je větší než včera a také trochu útulnější. Backstage představuje velkou místnost, o kterou se dělíme s jednou poněkud přiblble vypadající gotickou kapelou. Ano, i na tohle zvláštní mísení stylů je třeba si v Mexiku zvyknout. Co by v ČR možná způsobilo rvačku na koncertě, je tady úplně běžné. Se širším spektrem stylů tu evidentně nikdo nemá problém a v klubu panuje příjemná atmosféra. Před námi hrají tři kapely a na nás přichází řada až na závěr, což v reálu znamená ve dvě hodiny ráno. Téměř nekonečné čekání tedy dosáhlo svého vrcholu a jde se na věc. S vybavením je to opět mizérie, hlavně kytarové kombo by se dalo směle označit za „pokojové“. K našemu překvapení se ale z PA ozývají konkrétní zvuky a tóny, což naší činnosti dodává vřelou přidanou hodnotu a po doznění „Prologu“ z CD do toho jdeme naplno. Zahanbit se nechce ani publikum a pod pódiem se rozpoutává solidní vřava. Ta se na chvíli mění na regulérní rvačku, ale kdosi se vložil do centra dění a tvrdé jádro rváču oddělil od sebe. Ska-Gul je v jednu chvíli nucen téměř přestat hrát a zbavit se člověka, který se mu během skladby snaží ukázat, jak by na jeho kytaru hrál on. Výchovný kopanec se však jeví jako účinný prostředek jak si zjednat pořádek a v dalším průběhu už máme na hru všichni klid. Po vystoupení nás stejně jako včera čeká velká improvizovaná autogramiáda s focením, ale to už nejsme zaskočeni. Pyšní jako Manowar děláme, co se po nás chce. Klub zavírá ve čtyři hodiny a zhruba v tu dobu unaveně nastupujeme do auta. Končíme v šestilůžkovém pokoji nedalekého hotelu, který vlastní nějaký chovatel papoušků. Ideální kombinace zaměstnání a koníčku – mít hotel a chovat v něm ptáky…
Koncert v Aguascalientes 5. března
Opeřenci řvali celou noc, a tak nikdo z nás není vyspaný. Jsme rádi, že můžeme vypadnout ven a podívat se po okolí. Měníme si peníze a hned lezeme na místní trh, kde to voní ovocem a smrdí rybami. Spletitý market plný stánků s jídlem všeho druhu, lacinými umělohmotnými cetkami, suvenýry, nádobím a dalším různorodým zbožím je příjemným zpestřením proti jednotvárnému sortimentu benzínek Oxxo, kde jsme většinou brali jídlo dosud. Sice plno průvodců varuje cizince před podobnými trhy, kde neplatí žádné zásady hygieny, nicméně když už jsme tady, tak proč nezkusit místní potraviny? Kupujeme nějaké klobásy, sýry a pečivo a radši mizíme, než nás tady oškubou nadobro. Zatímco si užíváme slunečný den nákupy a prohlídkou nezajímavé části města, David s Osvaldem jsou s autem v opravně, protože už v noci brzdy kvílely tak, že se o nás vědělo ve všech ulicích, kterými jsme projeli. Před námi je cca 250 km cesty do dějiště našeho dalšího koncertu v Aguascalientes a na takovou cestu je nezbytné mít brzdy v pořádku. Na tom jsme se ostatně všichni shodli.
V odpoledních hodinách se vydáváme na cestu, na jejíž časové rozpětí se raději neptáme. Vlastně ani není moc hodin, tak není kam spěchat. Koncerty tu začínají často až po desáté hodině, takže žádný stres. Zvlášť když projíždíme městečkem Paracho, věhlasnou baštou výroby kytar různých druhů, kde se fotíme u obří kytary - španělky. Před klubem v Aguascalientes parkujeme krátce po osmé hodině a pomalu vcházíme do jeho útrob. První dojmy z prostor, kde se má odehrát náš další koncert nejsou moc příznivé. Sice pódium ok, aparát ok, bicí základ ok, ale návštěva čítající deset hlav a kavárenské parametry klubu včetně malých stolků hned pod pódiem nevěstí nic dobrého. I v průběhu setu první kapely zhruba o hodinu později vypadá situace podobně. Pár lidí rozesetých u stolků, mezi nimiž servírka roznáší objednané crossainty, nejeví kromě občasného pokyvování hlavou žádné známky headbangingu, a to první banda začala pěkně zostra.
Jenže lidi tady v Mexiku jsou asi zvyklí chodit později, a tak po krátkém šlofíku v útulném backstage jdu opět zhodnotit situaci a to už pod pódiem postává slušný hlouček lidí a odměňuje jakousi blackmetalovou sebranku potleskem a hvizdem. Po dalších dvou vystoupeních už je v klubu rušno a nahuleno a do tohoto prostředí se šineme na pódium my. Cd s intrem nám včera někdo šlohnul, a tak nezvykle začínáme „Epilogem“ a pak už klasický set sestávající především ze skladeb z posledního alba „Black Devotion“. Stoly jdou stranou, začíná zábava. Koncert má nakonec výbornou atmosféru, která je intenzivnější s každou srážkou těl dole pod pódiem. Po vystoupení ale večer zdaleka nekončí. Do našeho backstage se společně s námi hrne dalších patnáct lidí a my zpocení a zmalovaní poskytujeme rozhovor do jakéhosi místního rádia. Nikdy bych si nemyslel, že může být půl hodiny odpovídání na otázky v cizím jazyce tak vyčerpávající. Ale bylo a po oné půlhodince toho máme plné zuby. Kromě toho David spěchá, protože do Monterrey je dlouhá cesta a v tuto chvíli jsou tři hodiny ráno. Už tedy ani nejedeme hledat nějaký hotel a rovnou vyrážíme na cestu do Monterrey, která do naší kilometrické banky přidá dalších více než 450 jednotek.
Koncert v Monterrey 6. března
A tak spíme v autě, což se nám zprvu moc nelíbí, ale naštěstí je 8-místný chevrolet pro 6 lidí dostatečně pohodlný a navíc po koncertě jsme všichni hodně utahaní, takže spokojený chropot v autě dosahuje slušné hladiny několika decibelů. Osvaldo si dává přestávku někdy dopoledne u benzínky a po restartu jsme na místě ve dvě hodiny odpoledne. Všem nám trochu vyhládlo, a tak jdem do restaurace na jídlo. Cpeme se burritos, další mexickou specialitou, která stojí za zmínku. U oběda nám David sděluje, že jeden koncert, konkrétně 11. března v Tula Hgo, je zrušen a na zorganizování nějaké náhradní akce už je pozdě, takže máme před sebou o jeden koncert méně. Pro nás to znamená míň práce a více volna, pro Davida však méně peněz a napnutější rozpočet. Z této nové informace tedy u stolu panují rozporuplné pocity.
Naším dočasným domovem se stává Hotel Centro. Jsme překvapeni jeho elegantním vzezřením i luxusním vybavením. Kdo se chce dospat, ten může, všichni z kapely se ale po sprše cítíme tak svěže, že jednohlasně souhlasíme s prohlídkou města, které vypadá celkem kulturně a vyspěle. Dosud bylo po celou dobu našeho pobytu v Mexiku horko a sucho. Slunce pražilo na kapotu auta a nebýt klimatizace, tak bychom se v něm asi uvařili. To se však dnešním dnem mění. Vítr se zvedá, obloha se zatahuje, zbloudilé kapky se tříští o dlažbu monterreyského náměstí…a my jsme samozřejmě u toho. Slunečný den by každý z nás určitě uvítal více, ale z cukru také nejsme a poctivě si procházíme kulturní centrum města.
Večer se dostáváme ke klubu. Venku se zatím „zbloudilé kapky“ proměnily na hustý liják. To je nám jedno jen do té chvíle, kdy si jdem prohlédnout pódium. Prostor před ním je totiž nezastřešený a tam, kde by za pár hodin měli stát návštěvníci koncertu teď stojí kaluž vody, která se pozvolna zvětšuje. Jestli se počasí nezlepší, tak si budem hrát akorát tak sami pro sebe. Nakonec se počasí nelepší, ale na druhou stranu pár desítek lidí do klubu na koncert cestu přece jen našlo. Předtím ovšem absolvujeme zdlouhavou zvukovku a než na nás jako na poslední kapelu přijde řada, v backstage trávíme nejednu hodinu u nejednoho mexického ležáku. Po našem vystoupení a návratu do hotelu se vydáváme ještě v noci na cestu do Juarézu, nejsevernější zastávky celého turné. Některé běžně dostupné zdroje hovoří o tomto městě jako o hrozném semeništi zla, plném násilí, vražd, drog a prostituce…Jestli je tomu skutečně tak, pak se máme určitě na co těšit.
Koncert v Juarézu 7. března
Něco na těch zvěstech asi přece jenom bude. Každým kilometrem blíže k Juarézu potkáváme stále více terénních policejních vozidel „Polícia federal“ s po zuby ozbrojenými posádkami, přibývá vojenských hlídek u mýtných bran a houstne síť bezpečnostních kontrol, kdy musíme říct kdo jsme, kam jedeme a někdy i vystoupit z auta, aby si nás buď vojáci, nebo policisté prohlédli pořádně (a většinou i auto). Po zmínce, že jsme metalová kapela a že pocházíme z Evropy nás obvykle pouští bez problémů. Ještě před první kontrolou si však zpestřujeme poněkud monotónní tisícikilometrovou cestu návštěvou města Chihuahua, kde vyjma zdlábnutí chutného oběda procházíme v parném poledni jednou z hlavních ulicí plnou obchodů s rozmanitým zbožím. Druhá polovina cesty je již ve znamení sílícího militantního dohledu avizujícího blížící se „město hříchu“. Juaréz je spojen s texaským El Pasem, které samozřejmě už patří do Spojených státu. Hranice mezi těmito dvěma městy (a zároveň státy) je denně zatížena přejezdy desetitisíců občanů Mexika do El Pasa za prací a zpět. David vysvětluje, že Mexičané jsou podrobování přísným kontrolám a že bez patřičného povolení se přes hranice nedostanou, zatímco Texasané se můžou za hranice své země vydat, kdy se jim zlíbí. Vzhledem k ekonomickým a sociálním rozdílům mezi oběma zeměmi se vlastně ani není čemu divit. Zato statistiky týkající se počtu vražd již vzbuzují značný údiv. 1600 mordů za rok 2008 (zdroj Wikipedia.org) na území města je vážně síla. Že se dodnes na tomto vyhroceném stavu juarézské kriminality nic nezměnilo, mi na noční afterparty po koncertě potvrzuje jeden z pořadatelů, který mi říká, že od začátku roku 2010 došlo k téměř třem stovkám vražd (to je více než 100 zavražděných měsíčně). Jejich pozadí tvoří převážně mocenský boj drogových kartelů, ale nemalý podíl na tak vysokém počtu mají i znásilnění dovedená k definitivnímu konci a vraždy prostitutek… Jak by řekl klasik, Satan by sem mohl jezdit na dovolenou.
Ubytováni jsme v Hotelu Continental, který stejně jako včera působí velmi slušně. V televizi běží animáky, v lednici se chladí piva, portýr nese hamburgery k večeři. Po krátkém odpočinku po únavné cestě jedeme ke klubu. Tomu vévodí diskotékový taneční parket a zatraceně dlouhý bar. První dvě kapely představují solidní mix blacku a deathu a pod malým pódiem je povzbuzuje pozvolna se rozšiřující skupinka fanoušků. Mezitím se připravujeme v backstage, které je doslova „za pódiem“. Přesto ale nejde úplně o to správné označení, neboť se vlastně nacházíme ve velké potemnělé hale plné nespecifikovaného haraburdí a všeprostupujícího zápachu motorového oleje. Na malý okamžik nám své obstojné fyzické parametry představuje krysa velikosti urostlé kočky domácí. V těchto hlubinách undergroundu se chystáme na vystoupení, kterému předchází opět zdlouhavá zvuková zkouška. Podmínky na pódiu jsou oproti předešlým koncertům horší v tom, že zvukař nerozumí ani slovo anglicky a pořád někde odbíhá, takže za něj musí zaskakovat David, a v bicím základu jakýmsi nedopatřením chybí druhý tom. Během koncertu naše peripetie nekončí. V odposlechu se neustále bije basa s vokálem, kdy pokaždé je jeden z nich šíleně přeřvaný, a v polovině „Oltáře zvrhlosti“ se mi trhá řetěz od levé šlapky, díky čemuž musím zbytek koncertu odehrát jen s jedním pedálem. S určitou dávkou improvizace a agrese tedy dokončujeme toto smolné vystoupení, ale zhruba 70 diváků nejeví známky sebemenší nespokojenosti a po krátkém pokecu v zákulisí s některými z nich míříme na již zmiňovanou afterparty.
Bližší informace o tom, co to bude za akci lezou z Davida jako z chlupaté deky, zvlášť když na pár desítek minut úplně zmizí z dosahu. Od jednoho z budoucích aktérů se posléze dozvídám, že půjde o sešlost u někoho doma. Za pár chvil už sedíme v autě a Osvaldo navigován jedním z místních návštěvníků koncertu nás veze k nějakému člověku do baráku. Nechtěný vjezd do jednosměrky v protisměru se ukazuje jako velká chyba, neboť nás po několika metrech zastavuje „policejní hlídka“. Není hlídka jako hlídka. Jedna oktávka se dvěma policisty v ČR znamená v Juarézu tři chevrolety s patnácti ozbrojenými zakuklenci. Ti se s naší posádkou nijak nemazlí. „Vyjděte ven s rukama nad hlavou, čelem k autu, roztáhnout nohy“. Kopačka do kotníků, když je to málo, samopal neustále namířený do zad. Po osobním prošacování se s rukama nad hlavou přesouváme k plotu u silnice a policajti se pouští do důkladné prohlídky auta a jeho obsahu. Náš bezejmenný navigátor nám sděluje, že se není čeho bát a že jde jen o prevenci proti pašování drog, načež je rázně napomenut, ať drží klapačku. Prohlídka auta končí po deseti minutách a atmosféra se částečně uvolňuje, protože vychází najevo, že jsme Evropané. Policajti naskakují do aut a mizí v ulicích Juarézu, kde patrně vyhledají další auto, jehož posádce otráví zbytek noci (v horším případě zbytek života).
Po tomto nevšedním zážitku plechovka piva bodne. Afterparty se skutečně odehrává u někoho v bytě. Jeho majitelem je jistý Raul, který v centru města vlastní také metalový obchod a tetovací salón. O svůj příbytek se moc nestará, má tam pořádný bordel, ale to je koneckonců jeho věc a my jsme hosti. V malé místnosti (zřejmě obývacím pokoji) se tísníme společně s dalšími zhruba patnácti lidmi a popíjíme tequilu s džusem (mimochodem tequilu jsme jinak pít ani neviděli – sůl a citron v Mexiku neletí). Alkohol rozvazuje jazyky a reprodukovaná hudba zvyšuje hlasy, takže je v onom kumbále pěkně rušno. Na hotel se vracíme až někdy kolem páté hodiny. Následující (vlastně už probíhající) den máme volno, ale další štace v Durangu je nějakých 900 km daleko, tak nám David sděluje, že chce alespoň polovinu cesty zmáknout ještě v tomto dni. Nejsme vůbec proti, ale nastávající cesta probíhá velmi laxně a přestože trávíme v autě téměř celý den, o půlnoci se nacházíme v hotelu jen 500 km od Juarézu.
Pro Mortem zine sepsal: Sarapis (Inferno)
