Norští milovníci metalové všehochuti se rozhodli, že na svém v pořadí druhém albu předvedou v praxi, kterak má vypadat řádný kovový koktejl. Pokud některým současným formacím chybí vlastní tvář a především nápady, tak právě IN VAIN jsou vůči tomuto tvrzení naprosto imunní (a nebo se alespoň snaží být). Důkazem budiž aktuální skládanka o osmi barevných (do sebe nezapadajících) dílcích, jejichž povaha je více či méně dobrodružná. IN VAIN se zcela oddali myšlence spočívající v maximální členitosti skladeb, ačkoliv o nějakém náročném naposlouchávání z pohledu posluchače nemůže být ani řeč. Nicméně skladby samy osobě jsou skutečně velmi zajímavé, nemluvě o textech. A proto se nyní na nejvíce zásadní kousky celé kolekce trochu blíže podíváme... „ Captivating Solitude“ je otvírák čistě black/doomový a v podstatě nic nenasvědčuje tomu, že bychom se v dalším průběhu alba měli setkat s něčím nadstandardně pikantním. Za zmínku stojí snad pouze zajímavě vykonstruované klávesové plochy, připomínající Swanövu práci v NIGHT IN GALE. „Ain't No Lovin'“ poté přichází s poměrně jednotvárnou death metalovou tváří, jejíž součástí jsou uchu lahodící kytarové melodie a čisté vokální linky v refrénech. Stačí mít rád tvorbu třeba takových HYPOCRISY někdy kolem roku 1994 a tato skladba si vás najde úplně sama. Ovšem jaký šok přichází s kouskem zvaným „Mannefall“! Krátká bluesová drnkačka absolutně mění kolorit nahrávky, a pokud se ptáte „co to má všechno znamenat“, jste na správné vlně spolu se mnou. Album jako by tímto okamžikem teprve začínalo a noblesní kousek „On the Banks of the Mississippi“ je toho zřetelným důkazem. V hlavní roli tentokrát valivé kytarové postupy, melodické vyhrávky houslí, hrdelní šepot vs. čisté nápěvy a naprosto unikátní atmosféra „staré“ Ameriky. Přiznávám se, že něco obdobného bych od Norů absolutně nečekal. Ale pojďme nyní na samotný vrchol!
Pokud bychom zde skutečně hledali onu „nejdůležitější skladbu“, zvedl bych ruku pro „Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)“. Její struktura je totiž jedna velká kocovina, ze které se jen tak rychle neprobudíte. První část téměř desetiminutové kompozice je tvořena experimentálními ethno motivy, jež jsou našroubovány do zřetelně metalové vazby, aby z ní nakonec překvapivě tryskaly gejzíry v podobě power metalových refrénů. Nejsilnější momenty však přicházejí na řadu až v úplném finále, kdy se skladba schoulí někam mezi ANATHEMU a KAUAN. Obdobné počínání lze vystopovat také ve skladbě „Circle of Agony, která je ovšem jinak nakloněna ryzímu doom/death/thrash metalu (se špetkou blacku). Co chvilka - to překvapení, a obdobného hesla se IN VAIN museli držet i v posledních minutách. „Sombre Fall, Burdened Winter“ je v podstatě jasnou ukázkou současného crossoveru mezi doom metalem a emo corem, přičemž jedinou výjimkou je intermezzo připomínající typicky panterovské kytarové riffování (z nenadání podporované trubkou!).
Hodnocení? Osobně jsem malinko zmaten, ale po všech útrapách se rozhodně necítím být zklamán ani podveden. IN VAIN se zkrátka rozhodli volit nestandardní postup standardními prostředky. Představte si, že se vám úplně rozsypala sbírka s cédéčky, všude máte jenom střepy a v úplném zoufalství se pokusíte vše nějakým způsobem slepit. Takhle nějak podobně lze nahlížet na tuto novinku, kterou si alespoň ze zvědavosti určitě poslechněte.
Poznámka závěrem; mnozí šťastlivci na úplném konci najdou další skrytou bluesovou píseň...
