Rok od roku si pokládám stejnou otázku. Ptám se, zdali se dá black metal plnohodnotně poslouchat i v létě… Nedokážu si zcela jednoznačně odpovědět. Sálající slunce, které opírá své paprsky o panely velkoměsta, mě spíše deptá a zaráží do země. Jakoukoliv snahu k absolutnímu poslechu čistých esencí black metalového světa také spíše degraduje. Čekat na mrazy a sněžné vánice do prosince asi není nejlepší řešení. Pokud však máte s letním počasím a vnímání extrémní black metalové muziky podobné problémy, nabízím vám adekvátní odškodnění ve formě jednočlenného projektu HORN. Za poměrně profláknutým názvem, který ve svém životě použil snad každý ortodoxní black metalista, se skrývá mladý němec se slušnou hudební historií.
Většinu jednočlenných projektů bych „hodil do koše“ po několika málo posleších. HORN mě ale zaujal na první poslech. Obrovský pocit něčeho ojedinělého mi doslova zaclonil cestu. Nečekaně tvrdý dopad na zem. Nikdy jsem nedělal rozdíly v tom, jestli hudbu tvoří jeden člověk nebo klidně celá čtveřice. Je to přeci nepodstatné. Nyní je však velice zásadní uvědomit si, že o veškeré nástroje se postaral jeden člověk. Skladatelská zručnost se projevuje v každé z osmi skladeb. Je opravdu nesnadné uchopit celistvé dílo najednou a charakterizovat ho jako celek. Asi nejjednoznačnějším popisem bude větší či menší black metalová fanatizace. „Distanz“ by však klidně unesl i označení depresivní rock nebo cokoli s progresivními prvky, ale také filozofický black metal. Ve všech skladbách se skrývá jedinečně neuchopitelné kouzlo. Kouzlo, které do té či oné skladby vložil sám autor s trochou svého citu. Ať se to může zdát jakkoli absurdní, zde má i cit své místo. Každá píseň je různě náladová a má zvláštní postavení v celé mozaice.
Lehce otupen vínem a vůní starého papíru se začítám do textů a zjišťuji, že se přenádherně přelévají skrze hudbu. Nejednomu mladému člověku by dokonce hudba mohla zastoupit jeho nepostradatelný deník. Z divokého vybrnkávání strun a agresivního vokálu se dají vyčíst nejedny neduhy. Agresivity je zde poměrně mnoho, mnohdy však nejde o agresivitu výbušnou, ale připomíná pouze psa, který dává volný průchod svému strachu. Je pro něj tedy přirozené, že útočí. Přesně takto funguje i „Distanz“. Přirozenost a možná i naivita a křehkost, se kterou se HORN prezentuje, je až fascinující.
Omlouvám se Vám všem, kteří máte pocit, že jste z mé recenze příliš nedozvěděli, ale proto, abych mohl podat alespoň částečné svědectví, bych potřeboval ještě mnoho dnů a poslechů alba.
Jde o skutečně výjimečnou nahrávku. Výjimečné věci však potřebují jedinečnou péči a proto ji musíte HORN také věnovat. Jedním poslechem tak můžete mnoho získat, ale také ztratit. Máte tedy chuť na osobní vyznání člověka s talentem? Nevadí vám absence bombastického zvuku? Pokud jste odpověděli ano, nechte se vlákat do neobyčejné atmosféry „Distanz“...
K recenzi poskytl: Black Blood Records
