Dlouho jsem přemýšlel, kterou nahrávkou přispěji jako první do sekce Relics. Probíral jsem se starými tituly, vyčlenil několik zásadních kandidátů, a když jsem byl téměř na konci, vzpomněl jsem si na desku, ke které mám ze všech vybraných největší úctu. Ačkoliv jsem se k ní dostal až osm let po vydání, i po této době na mě „For Kunsten Maa Vi Evig Vike“ zapůsobilo mocným kouzlem, které mi navždy přirostlo k srdci. S jakým nadšením jsem desku naposlouchával snad ani nebudu popisovat. Spíše se zaměřím na hodnoty, které pro mě tento 14 let starý materiál má v tuto chvíli.

Komu je kapela KVIST neznámá, v rychlosti vás seznámím. Píše se rok 1993 a v norském městě Hønefoss z pohrobku doomového spolku Urd Verdaine og Skuld vzniká projekt KVIST (norský výraz pro „větvička“), který rok na to vydává čtyř skladbové demo beze jména. Následovala odmlka do konce roku 1995, kdy kapela pracovala na debutovém albu. To spatřilo světlo světa hned prvního ledna 96. Obsahovalo celkem šest skladeb, z toho tři úplně nové.
O samotné kapele se toho moc nedozvíte, krom strohých informací o předchozích projektech. V kapele se mihnul i Nefas z Urgehal či Angst Skvadron. Krom snad jediné fotografie však neexistují žádné další vizuální podklady, natož pak nějaká oficiální webovka. Kapela to s tajuplností myslela hodně vážně. Zveřejněn byl pouze jeden text a to ke skladbě „Forbannet Være Jorden Jeg Går På“. To jistě přispělo k tomu, že se kapela nikdy nedočkala takové slávy jako její norští kolegové. A je to zatracená škoda, protože některé z nich svou hudbou mnohonásobně převyšuje.

O nic jiného totiž pánům z KVIST nešlo. Na prvním místě je hudba a černé nehynoucí poselství, které se má krajem šířit jako mor. Jistá odezva se samozřejmě dostavila a nutno podotknout, že byla více než kladná. Několik málo recenzí dosahovalo těch nejvyšších ocenění, i prosté reakce fanoušků byly excelentní. Ale bylo jich pramálo. Na kvalitu nahrávky skutečně málo. Tyto všechny aspekty po čase přispěly ke zrodu kultovního statusu KVIST. V rámci undergroundu, kterým KVIST dozajista jsou, jde totiž o špičku. Šestice skladeb o stopáži něco málo pod čtyřicet minut disponuje vším, co správný black metalový kult má mít.

Název desky by měl přibližně znamenat „umění musíme věčně ustupovat". Polemizovat, zda je „For Kunsten Maa Vi Evig Vike“ uměním či není, je zcela zbytečné. Definitivně ano! Alespoň tedy z mého pohledu. Prvních třicet vteřin „Ars Manifestia“ bez problémů zařadím mezi jeden z nejlepších nástupů, co v devadesátkách vznikl. Okamžitě jste vtaženi do děje. Zvuk, který se podařilo v 95tém vyprodukovat, je na vysoké úrovni. Perfektně kombinuje čitelnost s atmosférou. Nic není na úkor ničeho. Každý nástroj má svou jasnou roli, svůj osobitý náboj. Kapele se povedlo již na debutovém albu vytvořit zcela vlastní zvuk. Určitě se mnou budete souhlasit, že většině kapel se to nedaří i po několika nahrávkách. Nebál bych se tvrdit, že úroveň alba může být srovnávána s profláklejšími kolegy jako Emperor, Satyricon či Enslaved. Ke vší smůle byl však debut první a zároveň poslední deskou.


Když si dnes album pustím, dýchá na mě nejen velice hutná atmosféra, bravurně zvládnuté melodie a libově nazvučené nástroje. Vše je spojeno tak přirozeně… a i tak působí. K celkovému vyznění samozřejmě i hodně pomáhá vokál v mateřštině. Dalo by se mluvit až o jisté symbióze. Lépe to však vystihují slova, která se mi nyní derou na jazyk. „K**va, tohle je neuvěřitelně dobrej black metal!

Psát reflexi na tuto desku po takové dlouhé době je skutečná výzva a rozhodně to není nic lehkého. Oproti běžně recenzovaným novinkám mě k „For Kunsten Maa Vi Evig Vike“ váže velice silné pouto, mnoho vzpomínek a dojmů. Toto všechno nějak zestručnit na papír není téměř možné. Kdo očekával, že dopodrobna rozeberu hudbu, tomu se omlouvám. Tohle nemá cenu nějak vypisovat, tohle se musí poslechnout, vychutnat, zažít. Doufám tedy, že ti z vás, kdo dodnes o KVIST nevěděli, dají na má slova a „For Kunsten Maa Vi Evig Vike“ si opatří. Naopak komu není deska „For Kunsten Maa Vi Evig Vike“ neznámá, doufám, že jsem mu ji připomněl. Třeba pak ofoukne prach z krabičky a vychutná si tento hudební klenot po patnácti letech jako já.