Ten čas letí. Odporně rychle či pomalu, dosaďte si vlastní a zažitou verzi. MNě osobně tedy pádí mílovými kroky a kření se zdálky zpoza vousků jako kocour z notoricky známé pohádky. A jak si tak uhání a otáčí se dozadu, je třeba se podívat nazpět s ním. Je tomu totiž více než tři roky (snad tři roky a půl), co jsem se stal živým a občas píšícím inventářem Mortem zine. Tenkráte, když jsem započal svou psací odyseu, byl jsem zajíčkem, který se mezi hudebními hlávkami snadno ztrácel, a vše mu bylo otevřené. A dnes? Dnes si připadám jako tlustý a líný králík, ležící ve svém kotci a čekající na košťál, moje práce je oproti dřívějšku velmi ledabylá - buďto nestíhám, nebo jsem líný, zkrátka - s růstem a broušením se dostavily i opačné hodnoty křivky. Proč to ale říkám? Možná proto, že dnes píšu svůj první kousek do kategorie RELICS a dlouho jsem přemýšlel, co vybrat. Máme zde čtenáře velmi znalé a vytáhnout tu z rukávu jen tak něco s pocitem triumfu by nebylo asi to nejlepší. Dlouho jsem uvažoval nad tím, co za starší a přehlíženou blackovou nahrávku z plátna vybalit a nakonec jsem se rozhodl pro jednu ze svých prvních nahrávek. Řeč bude tedy dnes o podivínu a svérázném hudebníku Joachimu Ryggovi, který krom svého postu koncertního klávesisty Emperor pracoval na vlastních projektech pod pseudonymem Charmand Grimloch. A právě o jednom z nich budu dnes psát; o TARTAROS.

Atmosférický norský projekt začal v relativně brzké době ukazovat svůj hudební talent na debutovém demu a o tři roky starším EP s názvem „The Grand Psychotic Castle". Plnohodnotné album se však dostalo na svět až v pomyslném soumraku TARTAROS. Neslo název „The Red Jewel“ a krom agresivního starého zvuku a ostře řezaných kytar se dotyčný poslouchající mohl těšit i na velmi propracovanou klávesovou práci s notnou dávkou osobitého komorního kouzla. Textová náplň, plná svérázné okultní bizarnosti s jistou dávkou rituálních podtextů, byla totiž geniálně podložena jakousi teatrálností, kabaretní dekadencí a zároveň ďábelskostí skrytou za škraboškou, jako je tomu třeba u kultovní záležitosti Devil Doll nebo dalšího klasika King Diamonda. Výpravná a našňořená klávesová linka, pocuchaná přiškaredělým zvukem skutečně dávala pocit osamocení, krásného tajemna a zároveň delikátního strachu a úzkosti, stísněnosti a šílenství za zavřenými dveřmi pokojíku pro panenky. Všechnu tuhle morbidní vznešenost prořezávala s bolestností zubů moudrosti kytara, svérázně hlukovitá, ale přesto jasně čitelná i melodická a zběsilý klepot bubnů.

Pompézní intro a sedm našlápnutých, rytmických skladeb, z nichž mohu jmenovat skvosty jako „The Ruby Mine“, „Storm of Terror“, „Into the Faculty of Wonderluf Secrets“ či „The 5th and the Hysteric“ příjemně vyplňuje nepříliš dlouhou dobu čtyřiceti minut, která se nikterak nevleče. Jak atmosférická, tak hudební stránka dosahuje dle mého nadprůměrných hodnot a ve svěřeném čase dokázala využít svého hororového a obřadního potenciálu. Specifická invokace různorodých hudebních démonů totiž převážně v nočních hodinách a při dobrém vínu maluje děsivé imaginace, a jak jsem již naznačoval, mají skutečně bestiálně nepřirozený charakter. A tak když se prolomíte ze dveří pokojíku do začouzených kdysi krásných sálů, můžete v haraburdí zahlédnout hrozivější věci, nežli nepřirozený pierotův úsměv.


Nebudu zde vysýpat nějaké smetí o zásadnosti a nezbytnosti nahrávky pro norskou scénu, protože to beztak třeba není pravda a v druhém bodě pak black metalu jako takovému nerozumím, takže nebudu staré kavalíry opíjet svými nesmysly (beztak se mi vysmějí!) a nového příchozího poprosím o vlastní názor. Nicméně pro mne má nahrávka hned několik výrazných plus a další nůši půvabů a tajů, že jsem ji nemohl dnes opominout a věnovat jí tohle malé prvenství v nově založené sekci. A kupodivu jsem i potkal dost lidí, kterým jméno Grimlochovo a jeho projektu nic neříkalo, tudíž mi dnešní recenze nepřijde až tak absurdní a zbytečná. Zbytek bych už nechal na taktovce mistra Joachima, však už tak mu užírám domluvený čas. Nuže, k tanci a poslechu! A pokud možno něžně...