Některým fanouškům i pisatelům stačí říci „Německo + black metal“ a hned je to pro ně naprosto nepřijatelná kombinace. Od našich západních sousedů totiž často vylézaly z nor spolky, kterým hrdí Slované říkají „lopaťárny“. Je ovšem zajímavé, že třeba právě němečtí fanoušci si tohle vůbec nepřipouštějí a často oslavují své domácí miláčky, jejichž popularita nikdy nepřesáhne hranice vlastní domoviny. Otázka dne tedy zní: Najdou se taky nějaké výjimky? Má odpověď zní jednoznačně ANO, byť THORNGOTH rozhodně nejsou žádnou blyštící se kometou, ale spíše zřetelně čitelným měsícem, který se rozhostil nad hladinou rybníka. V pořadí třetí řadovka zastihuje kapelu ve stádiu skladatelské plodnosti, a pokud zkusíte ochutnat něco málo ze staré tvorby, jistě mi dáte za pravdu, že „Leere“ je prozatím nejhodnotnější počinem v jejich mini-diskografii. THORNGOTH v zásadě těží ze staré black metalové školy, dokonce v některých skladbách slyším i určitou návaznost na BATHORY. Nicméně zvuková kulisa (naprosto čitelná!) se naopak více přibližuje kapelám z let devadesátých, přičemž největší pochvalu zaslouží nenásilná atmosféra a prazvláštně nepopsatelné lehkost, obklopující album od první minuty. Je skutečně pikantní, že THORNGOTH dokážou snadno uchopit nepříliš originální motivy a vycucat z nich potřebné aroma, a to takovým způsobem, že deska jako celek zní v podstatě hodně přesvědčivě. Dá se tedy tvrdit jediné: „Leere“ je po čertech kvalitně uchopená porce „old schoolu“ v součinnosti s poněkud netradičními konstrukcemi skladeb (nejde o to, že by nikdo nic podobného nevytvořil, ale tak nějak jsem došel k závěru, že právě v tradičním pojetí black metalu se něco obdobného příliš nevyskytuje), ve kterých se toho v jednoduchosti „hodně děje“. Rychlé sypačky, melodické zvolnění, chytlavé kytarové riffování, trocha melancholie…a k tomu německý přednes. Uff… Tady by mohla kosa narazit na kámen, ale pohříchu se nejedná o žádný průšvih. Zpočátku jsem se přece jen trochu zalekl (z názvů skladeb se nedalo vyčíst, že zpěv bude v němčině), ale nakonec mé uši vzaly kapelu na milost. Skutečně, ta němčina tu není úplně od věci. Připouštím však, že pro některé další posluchače by to mohl být kámen úrazu.
„Leere“ se tedy dá zaškatulkovat jako tradiční black metalové album se svojskou atmosférou a precizně odvedeným instrumentálním umem. Žádná šeď amatérismu ani v nejmenším. Z mé počáteční nedůvěry se nakonec vyklubalo překvapení, což jsem tedy věru nečekal. Něco mi říká, že právě tato kolekce by nemusela zůstat úplně bez povšimnutí. Solidně odvedená práce…
