Nikdo jiný nemůže mít zářivější patent na folk metal jako právě irští CRUACHAN, kteří v tomto roce vydali už své šesté album, a to nehledě na úctyhodný počet demáču či EP. Z bohaté diskografie si lze skutečně vybrat dle libosti a i já se přiznávám, že jsem v minulých obdobích kouzlu CRUACHAN podlehl. Důvod? Jednoduchý! Kapela se od samých počátků snažila vymezit vůči konkurenci a svůj folk metal drhla už v dobách, kdy tento styl v podstatě neexistoval. Irové se však neztratili ani v době žánrového boomu, stále se drželi vlastních kořenů a čerpají především z vlastní historie. Žádná slovanská kapela zkrátka nemůže znít jako CRUACHAN… S tímto vědomím vyrazila kapela na další steč a výsledkem je opravdu svěží nahrávka, která skutečného příznivce nemůže nechat chladným. Charakterizoval bych ji totiž jako procházku po stopách své dosavadní tvorby, přičemž nechybí ani nečekaný návrat ke kořenům. Některé skladby jsou proto vpravdě „neučesané“, ovšem možná i o to víc vynikl onen původní feeling. Příkladem budiž hned úvodní kousek „I Am Warrior“, který může bez ostychu tvorbu CRUACHAN reprezentovat – i napříč celou diskografií. Pod razantní slupkou se nachází milé (irské) „humplování“, kráčející ruku v ruce s ostrým metalovým nábojem. Jelikož se album ve svém konceptu dotýká válečného tažení pohanských vojsk, odpovídají tomu i skladby následující. Na prvním místě stojí především syrovost, naštvaný vokál Fayeho, jakožto lídra souboru, a zapomenout nemohu ani na dusot bicích, nepřeslechnutelně výrazné hudební složky. Hodně prostoru pak dostaly tradičně houslové party, naproti tomu klávesy byly takřka vymazány (pravda, logiku to má).
Devízou celé kolekce je pak skutečnost, že všechny songy mají svoji vlastní tvář. Ostatně tím byli CRUACHAN proslulí už v minulosti. Mezi nejpovedenější skladby patří pestrobarevná paleta s názvem „An Bean Sidhe“, kulminující refrénovým recitálem. Naopak „The Voyage of Bran“ patří k něžnějším příspěvkům, je to taková růže, která se zjevila na bitevním poli a dominuje ji dívčí vokál. Pod názvem „Pagan Hate“ si pak představte nemilosrdnou rubanici s příchutí black metalu. Inu, kořeny jsou kořeny, byť mám stále jaksi pocit, že se CRUACHAN nechali inspirovat i mladšími ročníky (a evidentně to vůbec nepopírají).
Sympatické tažení kultovních Irů je tedy u konce. Svou čest a slávu deskou „Blood on the Black Robe“ nikterak nepošpinili a i nadále mají svým příznivcům co nabídnout. Ve velmi úzké stylové škatulce, kde se toho příliš vymyslet nedá, je to konstatování více než pozitivní.
K recenzi poskytl: Candlelight Records
