Švédští VINTERSORG (či chcete-li pan Vintersorg) na své dlouhodobé cestě prošli zajímavou evolucí. Na posledních třech řadovkách jakoby znovuobjevili kouzelnou hůlku, která dopomáhá k tvorbě pestrých skladeb se vším všudy. Zatímco z ranných alb dýchá skvostně vytvořená atmosféra a neoddiskutovatelný instrumentální um, tak z novinky „Jordpuls“ čiší spíše schopnost vytvořit chytlavě pompézní „písničku“ s celou řadou pozoruhodných fines. Album otvírá skladba „Världsalltets Fanfar“, jež začíná poměrně nekompromisním nářezem, který se však brzy ustálí do velmi kultivované hudební formy, z níž vyčnívá především bezstarostná melodičnost a do té doby u VINTERSORG nezastoupená lehkost, podporovaná čistými vokály či sbory. Ač skandinávské jazyky znějí zpravidla velmi neotesaně až barbarsky, v podání VINTERSORG funguje švédština až roztomile. Rozumět je každému slovu a ve spojitosti s hudbou vzniká až překvapivě veselý koktejl. VINTERSORG však ve svých folkově načichlých eskapádách ani náhodou nespadli do kategorie „humppa“ formací. Dokonce se domnívám, že album „Jordpuls“ je takovou vhodnou alternativou pro posluchače, jenž flašinetový folk metal považují za kýč.

Pokud tedy odstraníme předsudky či sentiment s ohledem na starou tvorbu, lehce se dostáváme k dalším zásadním skladbám. Bez povšimnutí rozhodně nemůže zůstat hned druhá položka v pořadí zvaná „Klippor Och SKAR“. Pokud bychom se měli řídit striktně hitparádovými pravidly, tak o ni můžeme hovořit jako o nedostižném šlágru, který může toto album symbolicky reprezentovat. Právě v ní je totiž vyobrazena podstata celé kolekce, přičemž pak už jsou u jednotlivých songů pouhé odchylky k jiným stylovým tůňkám. Z obou protipólů mohu vyzdvihnout hned dva příklady. „Mork nebulosa“ je ve své podstatě pohodový bigbít, sice trošičku navoněný, ale to byl zřejmě účel. Dokonce mi toto počínání připomíná legendární maďarské seskupení POKOLGÉP (ano, je v tom i kus té „hatmatilky“). Naproti tomu mohu posloužit skladbou „Skogen svr“, která tak trochu vrací VINTERSORG do ranku metalové progrese. Zásadní otázka však zní - utáhnou tento vývoj samotní fanoušci?


Těžko odhadovat, ačkoli je zjevné, že novinka svého předchůdce „Solens Rotter“ kvalitativně stěží překoná. Je však třeba chápat, že dvojka kutilů zkrátka chtěla vytvořit „soft album“, které si lze v klidu pouštět jako kulisu k nějaké vámi vybrané činnosti. Komplexně tedy žádné zklamání, spíše obdiv, kterak dokážou VINTERSORG z minima vytěžit maximum. S jejich fantazií a schopnostmi by dokázali i z dechovky vytvořit umělecké dílo. Nechci však vůbec domýšlet, kam tento vývoj spěje. Každopádně budeme brát v potaz, že tento optimisticky laděný poločas je jen takovým tichem před bouří…