Ve stejné sestavě po dva roky staré „Into Night's Requiem Infernal“ přichystala americká melancholická úderka z Chicaga NOVEMBER’S DOOM (dále jen N.D.) nové album nazvané „Aphotic“. O vydání se postarala firma The End Records. Na novince se stejně jako v minulosti objevuje spousta hostů zvučných jmen. Za mixem tradičně švédský guru Dan Swäno (Nightingale, Edge of Sanity, Bloodbath). Svým hlasem desku podpořila fenomenální Anneke Van Giersbergen (ex The Gathering) a třetí do party patří světově uznávaná houslistka Rachel Barton Pine (Earthen Grave). Čekal jsem s jistou dávkou nejistoty s čím N. D. přijdou. Poslední dobou vydávali alba jak na běžícím pásu a jaksi mi začali splývat v nepřehlednou masu podobných, byť i kvalitních desek.
N.D. jedou hudebně ve starých kolejích, ale (i když v pevném rámci stylu) zaexperimentovali s čistými vokály a akustickými skladbami. Tím se nicméně přiblížili Anglii zase o skok blíž. Nemám rád přirovnávání, ale tady mám chvílemi pocit, že jsem to už slyšel. „Aphotic“ dává chvílemi znát ovlivnění britskými klenoty (dosaďte si sami) docela dost, avšak tyto sympatické Amíky poznáte v každém tónu.
Z pomalého rozjezdu přechází „The Dark Host“ v bouřlivou jízdu, kde kapela ukáže všechny své trumfy. Dá se říct, že v této úvodní pecce je vše, co uslyšíte na celé desce. Největším „šokem“ se stává 4 minuta, kdy kapela zklidní a při vybrnkávání akustických kytar překvapí veterán Paul Kuhr čistým hlasem. Ten už sice používal i na předešlých fošnách, ale tady se vskutku rozparádil. Radost poslouchat. Lawrence Roberts mu zdatně sekunduje. Ono vůbec murmuru je ve skladbách s přibývající stopáží jaksi míň, a je to možná i škoda. Vážil jsem si těchto Američanů právě za věrnost kvalitnímu řevu. Naštěstí i čistější poloha Paulovi sedí a jeho deklamace při hradbách brutálních kytar jsou dech beroucí. Je třeba si na tuto novou cestu zvyknout. Věřím, že se to nestane překážkou pro žádného fanouška death/doomu staré školy.
Aspirantem na hit alba je čtvrtá „What Could Have Been“. Křehoučká, plná melancholie vás zanese do podobného světa, kde čarovala Anathema v dobách „Eternity“. Dokonce i Paul evokuje pana Cavanagha. Celému tomu vévodí Anneke a Rachel Barton Pine podmalovává akustickou nádheru tklivými smyčci. Neskutečná věc.
Album je bezpochyby nejmelodičtější a nejstravitelnější v celé diskografii. Brutální jízda je jakoby za odměnu. Ale na druhou stranu přináší takovou pestrou škálu pocitů, že je třeba vícero poslechů, abyste je poodkryli. „Aphotic“ je bohaté na změny v rámci jedné skladby víc než kdy dřív. Nálady se na desce střídají, drží však pohromadě. Je vidět, že se kluci za ty roky opravdu vyhráli a jsou pořád zapálení pro pravověrný metal stejně jako za mlada. :) Nečekejte žádný pop a sládnutí. Lyrika se drží tradičních témat. „Aphotic“ je především temná deska plná nezodpovězených otázek bytí, samoty…
50 minut uteče jak nic a já si album pouštím znovu a znovu. I když jsem celý poslech bručel o kopírování starých hymen. „Aphotic“ je totiž šťavnatá a skladby na desce nenudí ani po tolika posleších. Naopak. Zdá se recenze schizoidní? Přesně tak na mě působí NOVEMBER’S DOOM v roce 2011.
