Mám pocit, že nejotřepanější frází, kterou recenzenti sypou z rukávů ve svých článcích, je „letošní rok je opravdu silný“ nebo „letos vychází hrozně moc kvalitních desek“ a podobné. Já mám pocit, že každý nový rok je lepší a silnější než ten předchozí. Můžeme polemizovat a slovíčkařit až do konce letošního roku a nic z toho. Proč s tím však začínám? Z jednoho prostého důvodu. Rok 2011 je vážně hektický. Ještě jsem řádně neproniknul do desky, co mi tu přistála, ani nenapsal její recenzi, a už se mi tu válí další skvělá věc, na kterou vrhám svou pozornost. Jednu z těch hodně zajímavých tu mám už poměrně dlouhou dobu a jejímu poslechu se věnuji skutečně pečlivě už několik týdnů. Dovolím si tvrdit, že řečtí AENAON jsou většině čtenářů neznámý pojem. A já hrozně rád seznamuji nedotčené s někým, kdo si to vyloženě zaslouží. Tato řecká čtveřice je totiž se svým aktuálním počinem „Cendres Et Sang“ horkým kandidátem na post „debutové album roku“. Přeskočím euforii, která se dostavila při prvním seznamování s nahrávkou a kapelou, jež by se dala přirovnat k malému dítěti na písečku, které dostalo nový traktůrek. Už však nejsme děti, takže se z písečku přesuneme na jiné a více odpovídající místo, na městskou skládku. Přesně tam totiž začíná naše cesta.
Stejně obtížné jako hledat jehlu v kupce sena, je najít klenot na skládce mezi tím vším bordelem a hnusem. AENAON takovým klenotem jsou, respektive tedy jejich aktuální počin „Cendres Et Sang“. Náš dnešní objekt zájmu začíná u intra „Kafkaesque“ a nástroje, který v black metalu prozatím nemá své čestné místo. Maďarští Sear Bliss svou hudbu obohatili trombónem, AENAON pro změnu saxofonem. Jeho zvrácený motiv otvírá padesátiminutové album a plynule přechází do úvodních tónů skladby „Suncord“. První okamžiky jsou zmatené, složité a rozpačité. Hudba, kterou se Řekové prezentují, není ničím jednoduchým a lehce stravitelným. Právě naopak. Jejich styl bych klasifikoval jako moderní odnož black metalu, která se snaží najít si svou individuální tvář, zvuk a styl a při tom všem si drží vysokou úroveň hráčských dovedností. Zakomponování saxofonu o tom vypovídá. Jeho použití není v hudbě časté. Objevuje se decentně a rozvážně. Kompozice jsou stejně precizní jako zbytek hudby. A nezáleží, zda jde o pomalejší pasáž či zběsilou sypačku. Takže tu máme první plus – tentokrát za saxofon.
Nenalákal-li vás tento jazzový instrument, budu pokračovat dále. Hudební stránka alba je totiž natolik pestrá a svým způsobem originální, že by její detailní rozebrání vyžadovalo mnohem víc místa, než je v recenzi zdrávo. Jestli vás při čtení o saxofonu napadlo, zda interpreti zakomponovali ještě něco z jazzové škatulky, trefili jste se do černého. Velká část kompozic je totiž tímto nonšalantním stylem načichlá. Kompozice se střídají a mění s lehkostí mu vlastní. Žádné křečovité postupy, i když se to z počátku může stát. „Cendres Et Sang“ je, jak už jsem zmínil, hodně složitou deskou, proto může mít posluchač z počátku problém vstřebat, co se mu interpret snaží sdělit. Jakmile se však do hudby ponoříte a začnete vnímat to, co AENAON chtějí říct, budete si náramně užívat styl, kterým je hudba servírovaná. Začnete vnímat rozdíl mezi spontánními pasážemi a jejími přechody do detailu promyšlených kompozic, plné technických vyhrávek, sólíček a nečekaných zvratů. Vše krásně zabaleno do moderního dárkového balení, bez špíny a jiných nečistot. Krystalická produkce, vygradovaná nejen občasným saxofonem, ale i precizními a okázalými pasážemi s tradičními metalovými nástroji.
Začal jsem s rozdáváním plusů a měl bych pokračovat. Jedno by dostal určitě zmíněný zvuk, který odpovídá modernímu standardu. I tak si však udržuje krásně dynamický tok, který udržuje hladinu atmosféry, a to i při vysoké technické preciznosti. To mnoho kapel nezvládá, ještě k tomu již na debutové desce. Další, co mi přichází na mysl, je množství pocitů, které se při poslechu derou na povrch. Naléhavost nahrávky silně útočí na pocity a zvraty, kterých se dočkáte. Zároveň udržují pozornost lépe jak hollywoodský velkofilm od Spielberga. Variabilita s jakou jsou vrstveny jednotlivé nástroje a prvky je tak intenzivní, že chvílemi zapomínáte na nádech a výdech. A když už jsem načal variabilitu, měl bych i pochválit výkon zpěváka Astrouse, který svoje hrdlo namáhá od čistých poloh až po klasické black metalové skřeky. Dojem je navíc umocněn jemným ženským hlasem hostující vokalistky, který krásně kontrastuje s hrubým vokálem Astrouse. Takže další plus, jak jinak.
Zjišťuji, že je ještě stále co rozpitvat, ale už nyní jsem přesáhl první A4 textu a nerad bych čtenáře odradil/unudil/vyčerpal před dočtením. Zkusím to tedy zkrátit a sumarizovat, jak nejlépe se mi povede. Máte-li tedy rádi inteligentní a propracovanou muziku, která si hledá svou vlastní cestu, nehledě na jakékoliv aktuální trendy či původní „poselství“, AENAON vaše přání jistě do puntíku splní. Do maxima propracovaná skladatelská práce, která je stejně umně vyprodukována. Netřeba chvástavých PR textů labelů, které lákají na nadcházející album profláklých kapel, které slibují mezník, revoluci a podobně. To nejdůležitější je vždy stejně skryto na kotouči. V Řecku to asi ví. Po boku Septicflesh či Rotting Christ (a dalších samozřejmě) tu máme další řeckou bandu, která se jistě dočká svého úspěchu.
Vy čtenáři už za ty roky víte, jaké hudbě holduji a co u ní vyhledávám. Pravidelný čtenář si tedy dokáže udělat podle předchozích odstavců obrázek o tom, co mě na „Cendres Et Sang“ zaujalo. Často jsem nenacházel slov, která by mohla album dobře vystihnout. Proto bylo i psaní recenze docela oříškem. Tu však je a doufám, že devítka, kterou AENAON naděluji, bude mluvit sama za sebe. Doufám, že některým z vás uštědřím stejné překvapení, jaké AENAON uštědřili mě.
K recenzi poskytl: Code666
