Zřejmě nejznámější norská doom metalová družina FUNERAL se po necelých třech letech od alba ''As the Light Does the Shadow'' personálně srovnala a znovu vyrazila na zteč. Tím jsem myslel vydání nového alba, ale věc se má poněkud jinak. K této letité jistotě severské melancholie mám rozporuplný vztah. Nikdy jsem totiž nenabyl přesvědčení, že v její společnosti prožívám něco neobvyklého, něco, co by ve mně zanechalo hlubší dojem. Na druhou stranu, jistý druh respektu k ní v sobě nosím. FUNERAL patří mezi veterány scény s jediným stálým bojovníkem za kormidlem - Andersem Eekem. Neustále se proměňující sestava má pak svůj původ v poměrně dlouhých pauzách mezi alby. A tu nejdelší si vyplníme dnes. Kolekce ''To Mourn is a Virtue'' je totiž chybějící linkou mezi alby ''Tragedies'' a ''In Fields Of Pestilent Grief'', tedy sedm let trvajícím hluchým obdobím mezi roky 1995-2002.

A hned se mnohé vysvětluje. Například můj pofidérní dojem z novinky, která tak úplně novinkou není. Album zpočátku působí velmi průměrně (snad kromě úvodu v podobě ''Hunger''), až časem se dostaví alespoň mírná spokojenost. Do nadšení je ale zoufale daleko. Výsledek se mi jeví poněkud polovičatý. Zpočátku se kapela snaží působit klasicky dřevně a teprve poté dojde na atmosférickou stránku věci, a ta, jak Norové již dokázali, jim není úplně cizí. Spolu s decentním využitím kláves skladby přece jen ožijí a albu se dostane jisté dramatičnosti. Mají hned kvalitnější strukturu a skutečně se v nich něco odehrává, ale dobrých momentů je na albu stejně po málu. Být tohle novinka, se zlou by se u mě potázala. Písně působí odlišně díky poměrně širokému rozmezí jejich údajného vzniku. Ten se datuje do let 1996-2004. Další vadou na kráse je podle mého zpěv. Dokonce si myslím, že do skromného doomového doprovodu většinou nezapadá a někdy působí až rušivě (Frodo F.). Ve druhé polovině desky (vokály má na svědomí Øystein), která nabízí o něco zajímavější materiál, se zpěvák spolu s ním zhoupne k lepšímu výkonu, ale rozpaky převládají i tak. Poslední věc ''Wrapped All in Woe'' má pak na starost křehké stvoření jménem Sara.

Například oproti výpravnějšímu a obstojně kvalitnímu dílu nedávné historie skupiny - ''From These Wounds''- je tahle vzpomínka o třídu níž. Slabší, tak nějak bez zájmu odehraný smutný podkres nevalně pobrukujícímu vokálu, to je jediné, co si v souvislosti s ''To Mourn Is a Virtue'' v první fázi vybavím. Pak se dojem spraví, ale… chybí tomu zkrátka silnější nápady a i když tu nějaké jsou, přicházejí pět minut po dvanácté, v době, kdy už je ortel nad albem dokonán. Už jsem zmiňoval, že nejsem zrovna fanoušek této zasloužilé kapely, o to více by mě zajímaly názory těch, kteří se ve smutečním pochodu FUNERAL cítí lépe. Já si zkrátka dobré doom metalové album představuji trochu jinak. Jsou tu jen náznaky - a to je málo. A v tom případě si nejsem jistý, jestli bylo nutné tohle dílo vůbec vydávat. Možná jen pro potěchu samotné kapely a opravdu věrných fans. A já jsem možná zbytečně přísný, když se v této chvíli nejedná o nový materiál, ale tahle vzpomínka mi prostě nevoní a tím to končí.


Podivně odehrané i nazpívané album bez větších ambicí je u konce. Už teď jsem přesvědčen, že spolu s FUNERAL dám přednost jiným nahrávkám. Snad jediné, co mě v této chvíli na ''To Mourn Is a Virtue'' uspokojí, je jeho stará doom metalová vášeň, zahraná bez zbytečných příkras a efektů, zachované pravé melancholické řemeslo. Jeho nápaditější verze by ovšem desce prospěla. Ale je to vlastně ''relics'', tak co...