Všechno se mění, a to platí i pro tak ustálené pojmy, jako DER BLUTHARSCH. Přestože u nich šlo spíše o změnu kosmetickou, provázenou dlouhodobým vývojem, přeci jen je to druh posunu. A vzhledem k tomu, že se nová deska již blíží mílovými kroky, je třeba podívat se trochu zpátky na rozmlácenou a černou asfaltku, do které nám čas, Albin Julius a ALUK TODOLO vytesal vcelku výstřední nahrávku. Já vidím, jak se tu na mne teď všichni mračí, že při společném albu přenáším informační misku vah na stranu mých oblíbených Rakušanů a o ALUK TODOLO jsem tak trochu skoupý na slovo. Hodnotit díla, na němž se potkává víc interpretů, není příliš jednoduché - a to zvláště v případě, je-li jedna z nich pro vás tou klíčovou. A tak Francouzi, kteří o mé ucho zavadili převážně a jedině svou deskou „Descension“, jsou v mých subjektivních pocitech v nedobrovolné úloze zlobivých dítek, přestože jsou bezesporu rovnocennými hráči. Alespoň při svém aktuálním „měření sil“. Čtenář ať se tedy netrápí, jestliže občas sklouznu k potomku starých DER BLUTHARSCH. Obě formace zde totiž hýří paletou odstínů černé, až to zdravé není.
Říká se, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Takové jisté a zaběhlé tempo, velmi pochmurné a pravidelné, představuje čtveřici pomalu gradujících a rozvíjejících se skladeb. Ponurá směs psychedelic/industriálního rock’n’rollu se stupňuje v drobných šumných a hlukových odstínech minutu po minutě v jakýchsi takřka duchovních cyklech. Kytarové melodie začínají téměř od píky a to, jak na sebe postupně nabalují další tóny a ty mantricky opakují za asistence dalších a dalších jiných zvukových kolotočů, slibuje zajímavou, ovšem náročnou jízdu po hranicích lidského vnímání. Čtyři stopy, které dohromady splétají hrací dobu okolo čtyřiceti minut, se nesou zhruba v podobném duchu. Vezměte hudební spektrum, kterým se posledních deset let prodíral A. Julius a seznamte jej s dusivým smogem dekadentních rockerů ALUK TODOLO. Získáte tak velekyselý déšť a ten nechte zvolna napadat na čerstvý asfalt. Pokud srovnám dřívější výkony obou zúčastněných stran, může současná deska působit na první poslech vcelku spartánsky. Charakteristické bizarní melodično je uryto právě pod nánosy hudební špíny a staví tak posluchače do úlohy archeologa, který odkrývá vrstvu nánosů kousek po kousku. Půvab polorozpadlých Delf umocňuje i fakt, že hudba dokáže obstojně napadnout vaše podvědomí a častokrát čaruje odehrané momenty v hlavě x hodin po poslechu. Jakoby posluchači vlastně došlo, co ve skutečnosti poslouchal.
Abych ovšem byl k desce spravedlivý a nedělal z ní černější, než ve skutečnosti je – přestože se prvních pár poslechů může zdát opravdu náročných, nejedná se o nějaké nestravitelné či přehnaně náročné dílo. Nečekaně není ani pro každého, kdo jinak holduje ponuřejším odnožím hudebního spektra. Již zmíněné myšlenkové i zvukové cykly, které při správné náladě uvádějí do soukromé hudební meditace, přeci jen vyžadují obstojnou interakci s lidskou fantazií, neboť galerie vnitřních obrázků v případě tohoto kusu jakoby neměla konce. I to lze samozřejmě považovat za plus.
Toto zlobivě-hravé album z elitního podhoubí je dle mého pohledu vydatným materiálem pro introvertní večery či zamyšlenou procházku polorozbořené zástavby. I jako materiál pro noření se do snů vychází s obstojným vysvědčením. Je možná atypické, ovšem docela krásné a vůbec ne minimalistické, jak si zpočátku můžeme myslet. Hrajete-li si rádi se svou fantasií během noření do hrnku vydatné kávy, je toto album určené právě pro vás. Nemusíte být zrovna potomkem Pythie… ovšem na druhou stranu, rozhodně to není na škodu.
