Neofolk je paradoxní žánr – jak by se taky mohl z tak inovativní a chaotické kolébky vyhoupnout hudební styl, který navzdory všemu zmíněnému dokáže držet pevné, místy až konzervativní rysy. Známé i méně známé osobnosti post-industriální scény servírují věci klasické i méně obvyklé, ovšem s introvertní zamyšleností či ironizovaným patosem. Smířil jsem se s tím, že přestože neofolk vyplňuje značnou část mých hudebních vášní, nikdy tento žánr skutečně nedefinuji, natož pochopím. Tápání a poznávání tohoto tajuplného světa občas k nohám hodí něco tak neskutečného, že to příliš světla hledači nepřinese. Naopak. Jednou z těchto „maličkostí“ je bezesporu OSTARA. Kdysi o této britské formaci vyslovil dobrý přítel nad doutnajícím popelníkem myšlenku, že OSTARA je příliš „popová“ na to, aby byla přijata posluchači tohoto žánru a příliš neznámá a zapadlá, aby se rozšířila mezi mainstream. Tento názor svým způsobem sdílím a nemyslím si, že tato bohyně jara má právo na mnohem důstojnější sesli, než na tu se jménem „šedá zóna neznámých a nedoceněných kapel“. Ovšem, slyšel jsi vůbec o tomto hudebním spolčení, můj čtenáři? Mám obavu, že mnozí budou tápat, a proto…
Jméno Richarda Leviathana určitě není neznámým pojmem, stejně jako jméno projektu Strenght Through Joy, prostřednictvím něhož se tento umělec realizoval. Hudba StJ, kterou mám osobně mnohem méně raději nežli budoucí OSTARU, měla ovšem své pevné místo v celé scéně - a tak se nedivme spolupráci s ikonou Death In June, mezi jejíž vrchol patří projekt Death In June presents: Kapo!, kde Leviathan a Douglas P. spojili svůj um v jedno z nejkrásnějších a nejtragičtějších neofolkových alb.
OSTARA je pak Leviathanovou prodlouženou hudební rukou, kterou si otevřel magické dveře do hudebního světa nového tisíciletí. První singl, první ohlasy a konečně debutová nahrávka. Jmenovala se „Secret Homeland“ (rok vydání 2000) a i přes velkou lásku, kterou chovám k jejím následovnicím, nemohu popřít, že se jedná o neuvěřitelně přelomovou desku. Povídat si spolu o této prakticky neznámé věci má také jeden praktický důvod – a to ten, že Richard a spol. přinesou na začátku roku 2012 dlouho očekávaný nový materiál.
V čem je „Secret Homeland“ tak přelomový a jedinečný?
V první řadě se o slovo hlásí neuvěřitelná poetičnost, která je charakteristická snad pro všechny počiny značky OSTARA. Velmi jemný, téměř až feminní feeling, podtrhnutý charismatickou čistotou dream popových skvostů se prolíná s neotřelou melodikou a „hitovostí“. Právě poslední zmiňovaná věc je mnohdy věcí, jenž je tomuto projektu vytýkána. Za své svědomí mohu říci, že neprávem. Textová stránka hudby na tom není o nic hůře. Poutavě a vypravěčsky zpracovaná různá témata, počínaje evropským mysticismem, duchovním tradicionalismem, pohádkovostí, až k dílu J.C.Evoly či sofistikovaným pohledem na tragické dějiny dvacátého století. A tak krom ariosofských tezí a okultních praktik dostáváme pohled i do niter lidí, jenž se nacistickému režimu postavili. Ovšem, textovou náplní „Secret Homeland“, jako ostatně název napovídá, je převážně „hledání domova a kořenů“ v dnešní chaotické, pro mnohé úpadkové době. Chcete plout na Atlantis? Prosím, jak si jen přejete…
Jak lze vyčíst z předešlého odstavce, hudba, kterou OSTARA produkuje, má pevný korpus a ona muzikální složka je toho největším dokladem. Umělecké užití akustické i elektrické kytary v kombinaci s netradičním rytmem, smyčcovými nástroji a klávesovým pozadím dává pilotnímu počinu dvě tváře – na jedné straně dynamičnost, silné inteligentní melodie a impulsivnost, z pohledu druhého pak přemýšlivost, hořkosladký smutek a melancholické, zasněné party. Krása tkví v tom, že „Secret Homeland“ obě tyto složky kombinuje neuvěřitelně citlivě, plynule a vzájemně se neruší, takže posloucháte vlastně konceptní propracované album. Přičemž se propasti mezi různými užitými žánry bravurně překlenou…A to ani nemluvím o hlasu.
Ano, hlas. Snad nejkontroverznější a nejzajímavější složka hudby. Richardův velmi jemný, neuvěřitelný, ale přirozený hlas, je jedním z aspektů, které daly projektu přihlouplou „teplou“ nálepku. Nehledě na to, zda nám hlas vyhovuje více či méně, nelze popřít několik skutečností. A sice to, že Leviathan je kvalitním zpěvákem a též to, jak zajímavě dokáže pracovat se svým rodným jazykem. Pokud kupříkladu hledáte muziku, která se dokáže pochlubit opravdu příjemnou angličtinou, navíc zřetelně zazpívanou, nebudu se stydět Vám doporučit právě OSTARU. Zpěv nabitý ženskostí, pocitovostí a obklopený chlácholivou aurou. Charakteristický nosný sloup, díky kterému autorský rukopis zaručeně poznáte.
Celá nahrávka funguje převážně jako celek, na druhou stranu, skladby jsou tak svébytnými osobnostmi, že dokážou stát i osamoceny a zážitek nebude o nic menší. Ať již jde o kolébavou „Serpent’s Wine“, zápolící „The Reckoning“, zasněně tesknou „Sailing to Atlantis“ či téměř vizionářskou „Epiphany“, vždy se jedná o netradiční zážitek. Nikterak pozadu nejsou ani ostatní skladby, a tak se občas můžete přistihnout, že si notujete refrén z „Operation Valkyrie“ (mimo jiné prvního singlu OSTARY).
„Secret Homeland“ nabízí něco, co málo nahrávek, které se pyšní označením „folk“ – upřímnost, krásu a takové pocity, že máte dojem stisku lehké vílí ruky. V čase uspěchaném tak představuje skutečnou oázu nádhery a čistoty, které nevezme pel roztržený pytel s kapelami rozličných žánrů, které se folklorem často přisprostle ohánějí. Takhle upřímně a přirozeně uchopenou tématiku jen tak neuslyšíte.
