V pátek 2. prosince přivítal pražský studentský klub K4 velmi ojedinělou a slavnostní akci. Nebylo jí nic menšího, než příjezd Death In June během jubilejní koncertní výpravy ke třiceti letům založení této formace. Ovšem my, posluchačská základna, jsme se nemuseli těšit jenom na pana Douglase. Doprovod na své trase skrze Prahu mu činil Ian Read z kultovních Fire + Ice a relativně mladá německá skupina Vurgart. Neboť patřím k těm, jež si hudbu dvou zmíněných veličin oblíbil, nemohl jsem si nechat vystoupení samozřejmě ujít. Považte, byl by to hřích, nenavštívit takřka vymodlený koncert v tak svátečním čase.

Začněme zvoleným místem. Při zpětné rekapitulaci musím uznat, že volba klubu K4 byla opravdu dobrým tahem. Jelikož jsem toto místo navštívil prvně, překvapila mne komorní atmosféra rozsáhlého sklepu, jako stvořená pro akci tohoto formátu. I zpětně, když nad výše zmíněným klubem přemýšlím, jsou mé vzpomínky vesměs kladné už možná proto, že dokázal pojmout značné množství příchozích – a otázka kapacity je též důležitá. Návštěvníkům věnuji hned tento druhý odstavec. Na málokterém koncertě najdete tak široké spektrum různých lidí. Od posluchačů metalu přes vyznavače gothic módy, od intelektuálů v oblecích po alternativce. Samozřejmě nemohlo chybět početné zastoupení lidí s „military“ image, kdy se maskovací barvivo přihlásilo též o své slovo. Jeviště ozdobené vánočním stromkem ironicky koketovalo s vyvěšenými standartami DEATH IN JUNE (charakteristický „totenkopf“), černým sluncem a duhovou vlajkou a já si v tu chvíli říkal – jaké to vlastně bude?

Když se stihl návštěvník rozkoukat a patřičně aklimatizovat, kolem deváté hodiny se rozezněly první tóny. To němečtí VURGART obsadili pódium. A to v počtu velmi skromném. Pěvec s kytarou bohatě postačil k intimní atmosféře, při níž se začaly pod podiem tvořit první hloučky. Musím se přiznat, že jelikož jsem o této formaci slyšel jenom velmi málo, byl pro mne poslech velkou neznámou. V kostce bych zvládl říci, že VURGART je příjemná kytarová hudba tolik charakteristická pro naše západní sousedy. Celý part, plný chmurných kytarových akordů, utekl možná až příliš rychle. Potlesk na závěr, žezlo přenechejme dalšímu.

Ian Read, současný Drighten, literát a hudebník, proslavený svým raným působím v Sol Invictus, ale hlavně dnes večer avizovaných FIRE + ICE převzal štafetu dále. Koncertní sestava byla obohacena i kytaristou z předchozí VURGART scény a přichystala ve svém partu něco okolo pěti skladeb, během nichž došlo i na můj oblíbený kus „Dragons in the Sunset“ z nahrávky „Birdking“. I přestože můžeme nadále obdivovat kvalitu a sílu autorova hlasu, trochu jsem si posteskl. Přeci jen jsem doufal v delší vystoupení tohoto dnes již klasického uskupení. Nicméně ani tak to nebyly rozhodně zbytečné minuty – a za sebe mohu říci, že jsem se jako posluchač dočkal toho, co u FIRE + ICE miluji na nosičích. Smutné, takřka slavnostní hudby se silným pěveckým projevem. Drobnou gradací byl i příchod pana Douglase na podium, kdy na kytaru doprovodil závěrečnou skladbu.


S jistotou se blížily okamžiky, kdy se na jevišti měl objevit Douglas P. a současná koncertní sestava DEATH IN JUNE. To se již klub řádně naplnil a dav diváků pomalu čekal, co se objeví. Konečně nastala dlouho očekávaná chvíle, kdy zakuklený John Murphy obsadil perkuse a Douglas P. v charakteristické masce vstoupil na podium, aby otevřel své vystoupení skladbou „Till the Living Flesh is Burned“. Nedokázal jsem si představit lepší otevření scény, než právě titulní skladbu z debutového alba. Krátce po úvodních dvou skladbách odložil muzikant svou masku a rytmické nástroje a chopil se kytary. Tedy nástroje, na němž bylo posazené celé zastavení v Praze. A Douglas P. s ní pracoval skutečně dle očekávání. Nešlo nedoufat, že zazní i skladby z nové desky „Peaceful Snow“, jenž se chlubila strohým a melancholickým klavírem. I v kytarovém, svižném podání z těchto skladeb dokázal umělec vydobýt maximum – rychlé, rytmické podání se nevyhnulo ani všem ostatním kusům z jeho tvorby. I za těchto podmínek ovšem hudba DIJ neztratila nic z toho, co jsem miloval na domácím poslechu. Naopak, získala nový rozměr, slušivý pro živé produkce, až jsem místy získával pocit jakési „punkovosti“.

Douglas zahrál své nejznámější kusy, jako například „Rose Clouds of Holocaust“, „All Pigs Must Die“, “Little Black Angel“ či „She Said Destroy“, ale zabruslil vážně do většiny zákoutí své tvorby. Málokdy se mi během nějaké tour stalo, že jsem dokázal s umělcem odezpívat většinu skladeb. Toto byl onen výjimečný případ. Skladby „Mourner’s Bench“, „Disappear in Every Way“, nebo „Fields of Rape“ pro mne osobně patřily k vrcholu celého večera. Douglas Pearce během celé své dlouhé hudební zastávky působil dojmem profesionála, jenž si svou práci užívá. Sem tam pustil drobný žert či narážku, sem tam se zeptal publika a nerozhodila ho ani komplikace se strunou, kterou v samém závěru vyřešil. Vystoupení samotné se neslo pod taktovkou skromné a příjemně hypnotické oslavy, která po velkém přídavku s alternativní verzí „C'est Un Rêve“ sklidila důstojný potlesk.


Když rekapituluji své vzpomínky na tento kouzelný večer, neubráním se jistým shrnutím. Rozhodně Praha zažila velmi taktní a úchvatné vystoupení s kvalitní návštěvností v možnostech přeplněného sálu. Příjemní hosté, výtečně sestavený seznam jednotlivých písní a objímající nálada celého tohoto hemžení – co více si od koncertu jednoho z předních neofolkových umělců přát? Když jsem navíc opouštěl klub do deštěm provoněné Prahy s výročním vydáním „Nada!“ na vinylovém nosiči v podpaží, cítil jsem skromnou, vnitřní radost a výjimečné naplnění. A to se mi po koncertu nestává příliš často.

Fotografie poskytl: Radomír Škoda