Jako minulou zimu jsem i letos vyrazil do Prahy za stejným účelem – znovu vidět DEATH IN JUNE, jeden z nejdůležitějších projektů, kterými se neofolk kdy zdobil. Byla to středa, dvanáctého prosince. A opět klub K4. HEILIGE! TOUR. To znělo na mnohem komornější a i méně chaotičtější akci než loňské Vánoce, kdy byly sklepy doslova narvány ve švech a tvářily se takřka zlobně na nápor posluchačů. I letos byla účast hojná, na druhou stranu už při prvních průzkumech jsem seznal, že se nedá počítat s takovým náporem. Přeci jen, když už tu Douglas byl vloni, proč na něj chodit znova, když je toho poslední dobou tolik a samá zvučná jména. Ale i kdyby měl přijet opět za rok, můžete třikrát hádat, na kterou akci dozajista půjdu a na kterou si přečtete report. Tedy pokud do té doby nezemřu, případně budu zdráv, že ano. Ale to jsou jenom spekulace. Zase vrátný za sklem, známé schody dolů, vinyly tolik protěžovaných Arditi, vánoční stromek a „totenkopfy“, kam se podíváš. Rozumné a laskavé organizaci se tentokrát podařilo vyřešit i prostory šatny elegantním způsobem, možná až příliš. To jsem zjistil až večer, když jsem z kabátu oddělával přišpendlenou cedulku na podšívce, které jsem si do té doby nevšiml. Ale i to patří k drobným radostem návštěvníka koncertu.

Přijít s určitým předstihem se vcelku vyplatilo. Po konstatování před zrcadlem, že vypadám „jako člověk“, jsem si objednal své jedno povolené pivo (a zbytek noci pil jenom tonic), prohodil s Přemkem několik slov o australských Streicher a připravovaných akcí, pozdravil se s Magdou a zkoumal spektrum lidí, které už se pomalu formovalo v obsah hlediště. I letos zde mohl člověk zahlédnout rozmanité osobnosti všech možných subkultur a názorových proudů. STOR právě zvučili a já pomalu dopíjel své jediné povolené, ale dobré pivo. Zjevivší se Guldur s šátkem přes ústa působil za svými instrumenty vskutku sklepmistrovským dojmem, pro změnu Vermin v podivné kravatové masce a military košili a třetí komplic s vizáží horrorcorového rappera ve mne evokovali jakýsi mírně ujetý BDSM filmeček. Co ke STOR říci? Moc krátké. Ženský zkreslený recitál, doplněný chrčením a randálem mašinek. Postupná gradace. Maximálně deset minut a konec. Konkrétně já jsem se docela bavil, ale mohlo to být šílenější, někdo mohl něco rozbít. Takhle to ani moc nebolelo, seč to příjemně hypnotizovalo. Příště snad bude STOR věnováno více prostoru.

O maďarském neofolkovém projektu LARRNAKH jsem slyšel prvně. Akustika, baskytara a do třetice smyčce v podání útlé rusovlásky, trochu jsem se toho bál, nevím ani proč. Po problémech s technologií a zvučením se konečně projekt ukázal ve své plné parádě. Velmi melodický a „ostarovsky“ chytlavý koktejl melancholických písní, zpívaných buďto anglicky či maďarsky, si mne příjemně houpavě získal. Celou dobu jsem taky ze své hlavy nemohl dostat pocit, že cosi v jejich hudbě je mi z nějakého neznámého důvodu velmi známé, přestože šlo skutečně o mé první setkání. Závěr jejich partu se nesl ve znamení ponurého recitálu, zdiskreditovaného zlobným bubláním baskytarových experimentů, zatleskal jsem a šel si pro tonic s vědomím, že LARRNAKH mne na stárnoucího a věčně žertujícího Douglase P. příjemně naladil.

Slavnostní okamžik, kdy současné koncertní duo vystoupalo na podium pod duhovou vlajku a za zvuku perkusí začalo otevírat koncert, dost připomínalo i ten loňský rok. Opět zazněla „Till The Living Flesh Is Burn“, a když se potom umělec odmaskoval a chopil se akustiky, mohli přítomní opět poznat, že DEATH IN JUNE není mrtvý pojem. Fakt, že pro svůj žánr (své žánry) symbolizuje obdobné, co pro rockovou hudbu fenomén The Rolling Stones, podtržený nejen opět výbornou kondicí Douglase, mne jenom utvrdil v tom, že i s hrstí melodií, perkusemi a prostou kytarou se dá takřka čarovat nevídané. Náš maskovaný přítel možná stárne, ale to se vůbec nepromítá do jeho švihu, který vkládá do hudby mnohdy staré přes dvacet let. Velmi pestrý výběr skladeb, z něhož jsem si devadesát procent s chutí a úlevou zazpíval, obsahoval krom skladeb z poslední desky („Maverick Chamber“, „Peaceful snow…“) i takové stálice, jako „Hail! The White Grain", „But“, „What Ends When the Symbols Shatter?“ ,“ Rose Clouds of Holocaust“, „Runes and Men“, „All Pigs Must Die!“ a další a další ze skvostných kousků. Potěšil „Kameradschaft“, a když si člověk mohl doslova zařvat „Fields of Rape“, cítil jsem skutečné naplnění a požitek, možná i o kousek silnější než na minulé Vánoce. Koncert, který se tentokráte obešel bez nehod ala utržená struna, finišoval tak, jak začal – v masce. A čím jiným nežli „C'est Un Rêve“, které se publikum dočkalo ve vyžádaném přídavku?

Vidět tento hudební úkaz, kterým DI6 bezesporu je, je naživo unikátním a svěžím zážitkem, který má co nabídnout i po letech a staré, omšelé skladby tak nedostávají nový smysl pouze v reedicích. Troufnu si tvrdit, že přestože jsem skalním milovníkem studiové tvorby DEATH IN JUNE, teprve minulý a současný koncert mne utvrdily ve faktu, že síla této hudby vynikne právě na podiu tak neuvěřitelným stylem, až lapáte po dechu. Kouzelné do poslední minuty. Co dodat více?

Heilige!