Tři roky od vydání vysoce hodnoceného alba „E x | I s t“ utekly jako voda a Andras je zpět s novou deskou. „The Reflecting Void“ má jako následovník „E x | I s t“ nelehký úkol a stejně tak já, který novou desku očekával jako smilování. Debemur Morti patří dík za brzké poslání alba k zrecenzování, díky čemuž může recenze vyjít přesně v den oficiálního vydání.
Andras neustoupil ze své osamocené cesty a jak tomu bylo v minulosti, tak i nyní vše obstarává sám. Už minule jsem se nestačil divit, jak vše dokáže vymyslet a tak dokonale sladit. Jinak tomu samozřejmě není ani s „The Reflecting Void“, kterou otevírá skladba „A Dying Dream“, která vás pomalu vtahuje do své ponuré nálady plné sklíčených pocitů a depresivních zákoutí lidského mozku. Už úvodní skladba hodně napoví o tom, co se bude v dalších padesáti minutách dít. Novinka je oproti předchozí desce mnohem utrápenější a tíživější. Pokud jsem u „E x | I s t“ chválil dokonale zvládnutou atmosféru jako největší prim desky, jinak tomu nebude ani tentokrát. Jen s tím rozdílem, že celková atmosféra, stejně tak jako kompozice skladeb, je nyní posazena do úplně jiného světla (respektive spíše temnoty). Andras tentokrát z rukávu tahá esa zcela jiného charakteru. Při pozorném poslechu člověk chvílemi slyší odkazy třeba na Silence, ale nemusíte mít obavu, že by Andrasovi došly nápady a šáhl po cizích. Z těch nejskrytějších zákoutí svého mozku vytahuje a komponuje motivy, které jako u předešlé nahrávky doslova berou dech. Opět procítěně kombinuje různorodá tempa a kytarové běsnění prokládá akustickými pasážemi. Rukopis tvůrce je nepřeslechnutelný, nejen díky typickým rytmům s převážně středními tempy, které zpomaluji či zrychlují dle dané situace. Vrstvení různých kytarových motivů přes sebe pak vytváří velice zajímavé a pestré kompozice, které mají takovou auru, že není potřeba je ani podmazávat klávesami. Kytary a basa mají natolik vyvážený a dynamický zvuk, že doslova zaplní váš sluch až po okraj. A právě i díky často použité akustické kytaře nabývají na dalším rozměru a pomáhají dotvářet onu snovou na jedné straně a depresivní složku na straně druhé.
„The Reflecting Void“ opět nabízí skladby dlouhé a překypující nápady. Každá skladba opět dýchá svým vlastním životem, a pokud bych měl vybrat jen jednu z nich jako třešničku na dort, bude to jistě čtvrtá a nejdelší „Cortical Spreading Darkness“, která naprosto nekompromisně graduje po celou hrací dobu, až do samotného agonického finále. Právě tato skladba mě od prvního poslechu nejvíc dostávala do kolen. Však mi určitě dáte za pravdu, až se propracujete její pochmurnou kompozicí až k samotnému finále. Vsadím se, že i vy se neubráníte tomu zatnout pěst a řvát „Save me!“ společně s Andrasem, klidně i cestou autobusem do práce. Nejen tato skladba, ale i všechny ostatní vynikají až, dalo by se říct, teatrálním vyzněním, které vás zcela pohltí a obklopí. Budu se opakovat, ale Andras mě opět nestačí udivovat tím, s jakým citem a smyslem pro detail jednotlivé skladby tvoří a jak na sebe jednotlivé skladby na albu navazují. „The Reflecting Void“ ve výsledku tvoří hodinovou procházku temnými zákoutími lidské mysli, jež je ovládána převážně negativními aspekty, od beznaděje, agrese, sklíčenosti, až po depresi a mizérii. Chvílemi si při poslechu připadám, jako bych sám měl vyhledat odbornou pomoc a nechat se zavřít do polstrované cely.
Promyšlenost, s kterou Andras desku nahrál, mě nenechává chladným. Být dívkou, pravděpodobně měním kalhotky po každém poslechu tohoto skvostného alba. Se stejnou pečlivostí je zpracována i zvuková stránka alba, která, stejně jako ta předešlá, sází na velice kvalitní produkci, v které uslyšíte i ten nejnenápadnější cinkot činelů či brnknutí do strun. Díky tomu je i vcelku výrazná baskytara, která se v mnoha pasážích dere na povrch a ukazuje, že není jen nástrojem na podmazání kytar. Prostě vše zde má své místo a důvod. Stejně jako třeba Andrasův variabilní vokál a hra na bicí, které jsou pro INFESTUS tak typické. Ve výsledku není na albu nic, co bych mohl jakkoliv zkritizovat či pohanit.
Závěrečný odstavec bude obsahovat téměř identickou chválu jako u alba „E x | I s t“. Andras je zkrátka a dobře neuvěřitelně talentovaný umělec, který disponuje takovým potenciálem, že člověk až nevěří, že je to dílem jednoho člověka. „The Reflecting Void“ reprezentuje INFESTUS v trošku jiném světle, nicméně se stejnou laťkou kvality. Dlouho jsem přemýšlel, zda je lepší či horší než předešlý počin, ale nedá se to srovnávat. Obě desky nabízí zcela něco odlišného, ale jedno je spojuje. Kvalita, kterou si cením známkou téměř nejvyšší. Rok 2014 má dalšího silného adepta na desku roku! Takto si představuji black metalové umění!
K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions
