Dlouho jsme váhal, zda mám tuto recenzi do Mortem zinu zařadit. DIALECTIC SOUL jsou totiž formací, která má k black metalu blízko zhruba stejně jako k death metalu, možná i k tradičnímu metalovém pojetí. Nicméně album „Terpsychora“ je natolik kvalitní, že jsem se přece jen rozhodl pro jeho zařazení. V první řadě jde o to, že běloruská formace je na tom instrumentálně jedním slovem výtečně. Skladby jsou plné technických kudrlinek, fines a překrásných melodií, připomínají slavné švédské death metalové velikány. Na druhou stranu však nechybí rychlé black metalové pasáže, prošpikované klávesovými party. Blackově nakřáplý je rovněž vokál, v některých momentech střídaný čistým, velmi kvalitním přednesem. Je až k neuvěření, kolik nápadů je možno naroubovat do jedné skladby. Přitom se ale nedá vůbec mluvit o nějakých násilných a komplikovaných zvratech. Hudba DIALECTIC SOUL je naprosto přirozená, nechybí ji ani tvrdost ani chytlavost. Zkrátka tady sedí úplně všechno!
Stylově bych kapelu přirovnal ke slovenským DEPRESY, ovšem Bělorusové mají přece jen blíže k oné „černotě“, což je patrné hned z úvodní skladby „Artsone“. Pozor si však rozhodně dejte na samotný úvod, ve kterém se zčista jasna objevují čisté zpěvy, spojené s nečekaně přístupnou melodií. Až v dalších fázích skladby se začínají probouzet „temná mračna“, což je rozhodně dobře. První eso z rukávu však kapela tasí při skladbě „Turnaround“, za kterou by se nemusel stydět ani Dan Swanö (především zpomalené kytarové sólo tohoto hudebního mága nejvíce připomíná). Právě tato píseň dokazuje, že metalová hudbu lze bez sebemenší nadsázky považovat za umění. Zkrátka tohle je doslova geniální spojení mezi technickým death metalem a black metalem! Ale pojďme k druhému vrcholu alba. Ten představuje titulní track „Terpsychora“, balancující na hraně melodického black metalu. Skladbu zároveň oživuje čistě zpívaný refrén a temně zhýralá recitace (malinko ve stylu starých DIMMU BORGIR). Pro fanoušky ranných CHILDREN OF BODOM bych tu měl kousek nazvaný „Insomnia“. Tady to možná kapela se svou inspirací trošku přehnala, ovšem na druhou stranu nejde oddiskutovat, že právě tento kousek je jednoznačnou hitovkou na závěr. Třešničkou na dortu je však poslední instrumentálka „Transcarctica“, exhibice a důkaz instrumentálních dovedností všech členů…i když členů.
Sestava DIALECTIC SOUL je tvořena souměrně dvěmi ženami a dvěma muži (dle metal archívu - pokud se podívám na obal CD, je zde vyfocena pouze trojice hudebníků, tak nevím...).
A nějaké mínusy? Určité rezervy spočívají ve zvuku. Nejde sice o žádný průšvih, ale kapele by určitě hodně přidala návštěva nějakého velkého a prověřeného studia. To už je ale otázka související s ekonomickými možnostmi, které v Bělorusku zřejmě nejsou velkolepé. Nicméně album „Terpsychora“ mohu vřele doporučit! Zároveň ortodoxním fandům radím, nechť dají ruce od tohoto pozlátka raději pryč. Kdo však bude poslouchat srdcem (a ne hlavou) a ušima, jistě tento opus ocení.
