Když se mi před rokem dostalo do rukou demo afghánské skupiny Taarma, byl jsem naprosto šokován. Za prvé tím, kde až jsou zapuštěny temné kořeny černého kovu, za druhé naprostou a krásnou nekvalitou nahrávky s kouzlem nočních pouští. A teď je pro mne radostným okamžikem, že můžu zhodnotit svůj dojem z prvního řadového alba tohoto specifického jednočlenného projektu. Kdo se skrývá za závojem písku a měsíčního svitu? Muž, který se skrývá pod pseudonymem Černý Císař Jogezai. Pochází ze Zhobu v afghánských horách a je zřejmě jedinou známou a kreativní blackmetalovou autoritou v tomto kraji. Je to celkem překvapující, kde až může vzniknout takový ojedinělý a úžasný materiál.
A teď bych se rád zaměřil na trošku podrobnější charakteristiku. Mé pocity již při poslechu dema byly spíše kladné. Rád povím proč. Jogezaiova hudba je totiž naprosto ojedinělá. Představte si neskutečně nekvalitní nahrávku, ve které kytary i bubny zapadají jako do tekutého písku, nad kterým se ozývá záhrobní vřískot, vítr a jiné netušené a čarovné zvuky. Nebudu vám nic nalhávat, Taarma není klasický black metal a podle normálních měřítek by nebyl ani poslouchatelný. A právě proto, že se nedrží standardních postupů a je až extrémně specifický, neunikl mé pozornosti. A pokud jste stejného ražení, zvu vás teď na okouzlující cestu do říše děsu a magie prostoupené orientem.
Základní mohutný pilíř celého díla je neochvějně silná a přítomná atmosféra, servírující nám spoustu krásných i děsivých obrazů. Tu mrazivou pouštní pustinu za noci, hned zas hory sužované ukrutným mrazem, také temných kobek a pohřebišť bizarní kresby nám ukáže. Pohřební chorál kytary jakoby zavát pískem se dere přes vrstvy jemných oblázků a vytváří tak iluzi skrytého zla, které číhá někde hluboko dole. Stejné se dá říci o mohutném burácení bubnů, které znějí jednou jako nárazy palicí do dřevěného kůlu, jindy zas jak střelba z kulometu. Jednoduše řečeno, přítomnost něčeho temného a ponurého je nablízku. A kolem ta okouzlující scenérie bizarních zvuků, Jogezaiovými nelidským řevem počínaje a náznakem varhan (!) konče. Nevím, zda se mi to zdálo, ale měl jsem dojem, že tam opravdu varhany jsou…
A ještě jedna věc mne naprosto uchvátila. Je to ten nepatrný záchvěv magie blízkého východu, který je nenápadně ukryt v každé skladbě… Něco neskutečně drtivého a mocně působícího. Má to ale malý háček, do tohoto díla musíte proniknout opravdu až do středu… potom si můžete plně vychutnávat toto jemné čarování s fantasií s trochou exotiky.
Zvláště hrůzostrašně až depresivně působí Taarma při poslechu v noci za úplné tmy, kdy může ctěný posluchač plně vychutnávat neutěšené bouře mrazení a disharmonie, které jakoby nebyly z naší dimenze.
Taarma je dokonalým příkladem toho, že black metal může vypadat rozdílně, a přece dobře znít. „Remnants of a Tormenting Black Shadow“ je pro mne albem překrásným a děsivým, plným srdcervoucí hrůzy, jenž obsahuje silné kouzlo a hustou atmosféru. Jogezaiovi se podařilo vytvořit album, které nemá obdoby. Jen mám takový smutný dojem, že většina posluchačů se nepřenese přes mizerně famózní zvukovou kvalitu a tvrdou slupku chaotických zvuků. Přijdou tak o naprosto unikátní posluchačský zážitek. Ale stále zůstává naděje, že Taarma neskončí jako zapomenutá města zavátá pískem. Pevně věřím v její uznání.
