„Děti, zdalipak víte, že když se osaháváte, Svatý Antoníček pláče? A, že když budete klít, umře anděl? A zdalipak víte i to, že na jedno přeslazené BM album připadá i jedno, které zní jako by jste si pokoušeli řitním věnečkem protáhnout celou SS-divizi Viking?“Inu, inu, moudrá slova to byla pronesena neznámým autorem (Eventuelně autorem, který se u takové slátaniny bál přiznat autorství.). Zatímco někteří interpreti nám předkládají produkci, která by se metalem dala nazývat pouze díky drsným vokálům, neboť hudba zní jak fůze hardrocku a popu, Nyogthaeblisz přicházejí s něčím, co svoji extrémností většinu metalu hravě předčí.
Již rozječení úvodních sirén nás nenechá na pochybách, že následující hudební očista bude mít přinejmenším podobu napalmové bouře. Naprosto vše - trhající zvuková produkce, ničivá kytarová bouře, vysunující na všechny stravy ostré pařáty syrového zvuku, do toho s kadencí dopadajících bomb jedou bicí a to vše korunuje řev, který ještě umocňuje silná ozvěna. Demo těchto Američanů (Tato národnost má snad pro podobné extrémy vlohy, viz třeba Enbilulugugal.) je nesmírně zlé, intenzivní, nelidské a v neposlední řadě extremistické (Budiž důkazem např. účinkování hned dvěmi písněmi na výběru „Satanic Skinhead – Declaration of Anti-Semetic Terror“, které se honosí morbidní fotkou hromady mrtvých těl a na které účinkuje spousta milých nácků z celého světa.).
Překvapivě však dochází i na zpomalení, hluková stěna decentně ustupuje do pozadí, a z bordelu vykoukne cosi kloudného. Avšak stejně jako by bez protipólu nemohlo nic existovat, i zde toto „zklidnění“ funguje jako prostředek pro umocnění extremity, protože kdyby celou dobu jelo to samé, posluchač by postupně otupěl a zvykl si. Zde je neustále udržována jeho pozornost a vlastně i stupeň jeho „pobavení“. Na nudu tedy překvapivě nedochází, čemuž i napomáhá neurážející stopáž kolem 23 minut.
Kytarová hra tlačí na pilu, riffuje, ničí, nečekejme onanistické finesy, pouze tvrdý hukot. Bicí jsou velmi syrově nahrané, což evokuje onu „rehearsal“ atmosféru. Co ale opravdu ubližuje, je zpěv (?), neboť 40 % hluku vychází právě z hlasivek protagonistů: Naprosto neurvalý vřískot se občas prohodí s ultrabrutálním murmurem, to vše nahrané pomocí pofidérní techniky s volume daným notně nahoru, takže si každý dovede představit zkázu, která tak vzniká + notné echo… Ach…
Debutní demo Nyogthaeblisz není pro každého, nedá se poslouchat každý den a už vůbec se nedá označit za uklidňující. Pro mě osobně tento hluk plní jakousi očistnou funkci. Sednout si, vypnout a nechat si razantně vyplavit z hlavy všechen hnůj. Toto splňují pánové na jedničku.
