Celé tři roky vyčkávali a vymýšleli zdrcující plán, kterým by otřásli zemí, a teď Sear Bliss a jejich trombon útočí! Minulý vpád, jenž byl těžce zničující, popisuji v loňské recenzi na předešlou desku „Glory and Perdition“, ovšem dnes je mým úkolem popsat bitvu ve znamení novinky „The Arcane Odyssey“ a posoudit, zda-li se naše město udrželo, či mu maďarská smečka smetla základy. První výraznou změnou je stavba jednotlivých skladeb, jež je oproti starším deskám o kus komplikovanější a zajímavější. „Glory and Perdition“ bylo velmi přitažlivé svým epickým nádechem a duchaplnými písněmi, ale jako celek se omezovalo pouze na jednu, ač flexibilnější formu. „The Arcane Odyssey“ se ovšem nebojí tančit mezi žánrovými mantinely. Několikrát pocítíte power metal, šlapavý black´n´roll či nádech doomu, jenž provází celé album. Skladby nemají předvídatelný průběh a posluchač se v nich takřka utopí. Agresivní momenty střídají vypjaté pasáže, které často umocňuje majestátní trombon, a výjimkou nejsou ani bravurní kytarová sóla. Tím nejúžasnějším je ovšem fakt, že do sebe vše dokonale zapadá a nic nepůsobí rušivým či neprofesionálním dojmem. Sear Bliss si obuli sedmimílové boty a vyšvihli se do nebes.
Změn se na novince objevuje skutečná spousta. András se nyní nebojí zrychlit a experimentovat se svým hlasem více nežli minule či předminule. Kytary zase předvádí mocná kouzla, o kterých by dříve nemohla být ani řeč, a trombon je nyní méně nápadný. Sear Bliss zvládli produkci na jedničku, zvuk je naprosto čitelný a nedovoluje jednomu nástroji nepříjemně vyniknout nad ostatní.
Ačkoli bychom mohli Sear Bliss zařadit do středně-rychlého metalu, o nudě nemůže být ani v nejmenším řeč. Chlapci během tří let nečinnosti nasbírali ohromnou spoustu nápadu, které se na sebe nyní skutečně mačkají. „The Arcane Odyssey“ nezná nudného místa, které by bylo pouhým očekáváním skvělého momentu. Každá vteřina má jasný účel, což je jedním z důvodů, proč se deska poslouchá skvěle jako celek, jenž mi v několika vrcholných momentech připomněl dokonce i Dimmu Borgir. Bylo by hloupé nezmínit se o skladbě poslední, jež je víceméně kombinací momentální tváře Sear Bliss a poslední éry ukrajinských Nokturnal Mortum, čardáš v doprovodu folkových nástrojů trhá hlavy.
„The Arcane Odyssey“ mi skutečně vyrazilo dech. Jeho 48 minut je kouzelnou cestou, kterou není problém absolvovat neustále dokola. Ačkoli se letos již několik klenotů vyskytlo, Sear Bliss a jejich „The Arcane Odyssey“ patří mezi ty nejzářivější. Osm skladeb, pět kouzelníků a naprostá zdatnost mi dohromady dávají jednu z nejlepších, ne-li nejlepší, "černotou" načichlou desku roku 2007. Základy byly smeteny!
