I když si troufám tvrdit, že jsem slyšel spoustu velmi originálně, inovativně, nebo aspoň příjemně znějících projektů, nemohu si představit, že by mi nezačaly lézt na nervy, kdyby omílaly svůj, jakkoliv pěkný styl, několik alb po sobě. K čemu přeci vydávat další počiny, když vše důležité bylo řečeno na albu předešlém? Proč rezignovat na evoluci? Běhají snad teď po venkově dinosauři?

Toto je můj ryze subjektivní názor, protože jak je mnohdy vidno, stálost ve vývoji, absence změny je mnohdy právě to, co vyhovuje mnohým ortodoxním příznivcům a někdy dokonce i samotným hudebním uskupením, kterým fakt, že XY let v podstatě hrají stále to samé, nejenže nevadí, ale mnohdy onu „ryzost“ považují i za klad…

Inu a jak to tak vypadá, tak jedním z hudebníkům, kterým ona trvalost a neměnnost přijde k duhu, je i Lod´c Cellier z francouzských Belenos; neuteklo mnoho vody od jeho skvělého posledního alba „Chants de Bataille“ a už nám vítr, proplétající se mezi menhiry, šeptá cosi o počinu dalším…

Nové, aktuální album, honosící se jménem „Chemins de Souffrance“, přichází po, pro někoho krátké, době jednoho roku, avšak všechny, kteří by chtěli velebit hyperaktivitu páně muzikanta, mohu v klidu zchladit, materiál na novince se koncepčně dělí do dvou částí, první z nich je jednoduše znovu nahraným třetím demem „Allégorie d'une Souffrance“ z roku 1998.
„1998? Vždyť je to nyní takřka deset let staré?!!“, táže se nevěřícně mnohý… Ano, to je, a aby toho nebylo málo, materiál z oné nahrávky je nám předložen naprosto prost jakýchkoliv úprav, kompozičních změn, každá nota je na svém místě jako dřív, vše při starém, jediné, co se změnilo je kvalita produkce. Dále zde máme část druhou, „Les Chemins de la Mort“, která obsahuje kusy zcela nové, ovšemže také vyvedené ve stejném audio hávu.

Nu, složení alba je nám známo, ale přece jenom člověku v hlavě dloube otázka; „Není mezi oběma polovinami propastný rozdíl deseti let fungování a hudebního posunu autora?“ Odpověď je nasnadě – Není. To je ale poněkud zarážející, ne? Protože ačkoliv to zní zkrátka neuvěřitelně, Belenos hrají i po deseti letech stále tu samou hudbu. Abychom předešli negativnímu vyznění, které toto poselství v podtextu skrývá, musím ale říct, že hudbu velmi kvalitní, jejíž atributy byly mimochodem rozkryty v recenzi na předešlou desku. Snad pro úplnost osvěžím neznalého čtenáře decentním výčtem a popisem vlastností, pro tento hudební subjekt toliko charakteristických; Belenos prezentují velmi intenzivní, rychlou a brutální formu black metalu, jehož hlavní emoční devizou překvapivě není agrese, ale naopak velmi mystická a mýtická atmosféra, kterou podbarvují a zesilují čisté chorály, akustické pasáže a jiné podobné prvky. Nebudu zastírat, že z této strhující kombinace jsem byl zprvu velmi nadšen a nestyděl bych se „Chants de Bataille“ vysadit mezi špičky roku 2006.


Ale i to největší nadšení opadne a přenechá své místo skepsi při poslechu tohoto alba, které, a to mě trošku mrzí, zní naprosto totožně jako to předcházející (A kdyby v dřívější době měl Loďc Cellier podobné zvukotvorné prostředky jako dnes, zajisté i jako ty starší.) album a to nejen z hlediska zvukového, ale i (sic!) kompozičního a to platí nejen pro část s novým materiálem i pro ono znovunahrané demo (sic! sic!). Dochází nám tedy k velmi kurióznímu vztahu; nejenom, že jsou obě části oddělené dekádou let stejné, až to ani hezké není, jsou i obě podobné předešlému albu. A to víc, než podobné, mnohdy jsem se přistihl, že při poslechu novinky si i dokonce přiřazuji jednotlivé pasáže k minulé desce a to do takové míry, že jsem byl o faktu, že ji poslouchám naprosto přesvědčen. Asi nemusím rozebírat, jak jsem byl rozzuřen, když jsem si tuto věc uvědomil na plno. Nemůžu jinak, ale mám pocit, že po takové době tento člověk už vykrádá sám sebe a i když se mi styl Belenos prezentovaný opravdu líbí, přijde mi toto album jako naprosto zbytečné, k čemu poslouchat něco, co už bylo dávno nahráno a navíc v takto nehorázně okopírované formě?!! Vše je skoro stejné, aranže, melodie atd…

Jak již jsem ale řekl na začátku recenze, někdo může tuto „nevývojovost“ považovat naopak za klad, v tom případě nemám co namítnout, pro ortodoxní příznivce tohoto uskupení, kteří si na tomto zakládají, bude nové album zajisté to pravé, pro mě, jako člověka, který si vždy rád vyposlechne něco nového, je to poněkud zklamání.