Jsou kapely, hudební tělesa, bandy, smečky a skupiny, které se po čas svého působení na scéně nezmění. Kdybyste některé hudebníky rozkrájeli, nevyjde z nich nic jiného, než sound, který jste od nich slyšeli už tisíckrát. Mezi námi, v některých případech je to diletantství, někdy naopak celkem rozumná věc. Ostatně každá kapela by měla mít svůj specifický zvuk. Pak tu máme druhou skupinku, která se naopak neustále vyvíjí, tvoří, ničí, boří, řeže, krájí, kroutí a piluje, a každý pomyslný stupínek v podobě dalšího vydaného alba je posouvá určitým směrem k nějakému cíli. Ty ovšem riskují, že třeba ztratí skalní příznivce, náhradou jim většinou bývá to, že získají další z trochu odlišné skupiny posluchačů. Příklady si najdete zajisté sami. Pak je zde ještě druh třetí, kapely, jejichž desky jsou každá úplně odlišná a možná i v úplně jiném stylu. Sem by bylo lze zařadit i Estonce THARAPHITA.
Ale zanechme úvah a pusťme se do díla samého. Předesílám, že první poslech na mně příliš kladný dojem nezanechal. Ale nejednou to bývá tak, že některé nahrávky zkrátka posluchači dozrají, a nebo je to naopak?! Abych se vrátil k podstatě věci, opravdu jsem od poslechu novinky očekával něco trochu jiného, než se linulo z reproduktorů, proto ty počáteční rozpaky. Slyšel jsem totiž ne lehoučký posun směrem od „Primeval Force“, ale obrovský skok směrem jinam, na který jsem nebyl připraven.
První odlišností, která plyne už z názvu, je návrat k mateřštině. Zdánlivě nepodstatná věc, kterou já tedy rozhodně kvituji s povděkem. Prostě mi k podobné muzice přijde přirozenější. Co se týká konkrétně estonštiny, je celkem i zvukomalebná. Další nadmíru pozitivní skutečností oproti starší sestřičce je vypuštění heavymetalových vokálů, které minulou desku nejenže neobohacovaly, ale spíše srážely a vyvolávaly ve mně cosi jako obavu o další osud kapely. Tehdy mi daleko nejlépe ze všech alb téhle kapely zněl letitý „Raev“, starý dobrý „true estonian pagan metal“ jak svůj styl sami hudebníci označovali a stále označují. Tvář 2007 je úplně jiná, žádné návaznosti na předchozí album, žádné ohlédnutí, nic. Novinka se nese v poloze melodické a je pumpována notnou dávkou progrese. Poměrně dlouhou dobu jsem přemýšlel, jestli tuto recenzi na Mortemu vůbec publikovat. Ač se poslední řadovka THARAPHITY BM pouze dotýká, myslím, že sem přesto patří. Dotyk blackmetalu je asi nejpatrnější v pomalé „Surmatalv“, jež příjemně hladí black-doomovým základem, přesto se i v ní objevují progresivní vyhrávky a sóla. A asi tuším, proč ji pánové zařadili doprostřed alba. V záplavě energií pulsujících věcí totiž působí jako intermezzo a to velmi příjemné. Ano, až na tuhle skladbu je celé album poměrně rychlou jízdou. Už titulní track Vás upozorní na to, že to muzikanti myslí vážně a zvládají nástroje velmi dobře. Oproti minulosti na albu ustoupily klávesy a jsou použity pro určité dotvoření atmosféry. Zvláštní je, že některé skladby, třeba druhá „Vahkturm“ nebo šestá „Huulusesse“ působí jednoduše a přímočaře, přesto jsou hodně propracované. Za nejlepší skladbu považuji v pořadí třetí „Ristikatk“, tady je umění hudebníků až strhující. Pánové hrají každý něco jiného a přesto to dohromady zní naprosto perfektně. Myslím, že ať už se v budoucnu posune vývoj kapely jakýmkoliv směrem, v mých uších zůstanou THARAPHITA nejspíš navždy pány muzikanty.
Nejde ovšem jen chválit. Jisté minus je to, že poslední dvě skladby mě tak trošku nudí. Neměly by být horší, jen to že tempo je podobné a schéma jednotlivých skladeb zrovna tak. Čili mám pocit, že jsem ty skladby slyšel před nějakými zhruba dvaceti minutami. Jinak mi deska od začátku něco připomínala a stále ne a ne přijít na to co, nebo koho. Až asi při osmém poslechu mi to sepnulo. Poslední album Estonců mi připomíná norské VREID. Plagiátorsví bych v této souvislosti určitě nezmiňoval. To kapela, která je na scéně už více než 12 let nemá zapotřebí, jde tu spíš o shodu náhod. Řekněme, že je to o podobnosti vokálu, o podobném ladění, o progresivitě, o jistých ambicích prolomit hranice stylu… tady jsou ty asociace. Ještě jedna věc obě kapely připodobňuje, totiž perfektní, našlápnutý a přesto čistý zvuk. Vše je slyšet skvěle, i necvičené ucho by dokázalo separovat jednotlivé nástroje. Kam pro zvuk ti Estonci chodí opravdu nevím, ale s jistotou vím, že se k albu „Iidsetel Sunkjatel Radadel“ budu celkem rád vracet.
