Neexistuje snad žádný metalový nadšenec, který by v životě nikdy neslyšel o polské kultovní trojici „Behemoth“. Zkusím svou dnešní recenzi začít trošku neobvykle a pustit se do poměrně neoblíbené kritiky: tedy „Proč ne Behemoth“?
Čím více se blížil onen vytoužený čas, kdy měl opus „Evangelion“ vyplout na svou dlouhou cestu skrze srdce všech zarytých přisluhovačů kultu, který se označuje jako black-death, tím častěji se stále objevovaly (nesmyslné) pochybnosti o skladatelské a hráčské vyspělosti, která měla být zakryta za dokonalou image a dobře hmatatelný kult kapely. Ovšem takový názor může z úst vypustit jen člověk, jenž je zcela mimo mísu nebo někdo, kdo je napůl hluchý a své postižení kompenzuje notnou dávkou alkoholu. Druhým argumentem byla komerčnost kapely. Když se však člověk ohlédne na kapelu světového měřítka, kterou Behemoth jistě jsou – svědčí o tom obrovský zájem o kapelu, který přichází jednak ze strany pořadatelů akcí různého charakteru, tak ze strany hladových fanoušků, kteří kupují jejich desky v milionových číslech. O kapelu se starají takové giganty jako „Metal Blade“ či Nuclear Blast“, což jistě také o něčem svědčí. Někdo by se mohl ohradit, že právě proto, že kapela vydává u tak obrovských firem, je i poměrně cenově nedostupná. To je však fatální blbost :) Pokud se dnes podíváte na oficiální stránky vydavatele, zjistíte, že cena hudebního nosiče (pohybuje se v USD) jen lehce přesáhne směšné dvě stovky. Pro srovnání použijte například cenu podzemních cd tuzemských kapel (viz. Silva Nigra, Sekhmet atd.) Čili musím se pousmát.
Začít nyní dopodrobna popisovat skladbu po skladbě snad nemá smysl. Hudba Behemoth se sice znatelně posunula, avšak ne stylově. O finální mix se postaral sám Colin Richardson, který je znám především díky práce u Carcass a Napalm Death (přednostně používám jména patřící k extrémní hudbě). Nergal je světově proslulý nejel svým nelidských chroptěním, ale také svým až puntičkářským perfekcionalismem. Po celou dobu poslechu se bude hudba honosit takovými přívlastky jako: brutální, agresivní, gradující, energická a v neposlední řadě neskutečně atmosférická. Oproti předchozí desce „The Apostasy“ je však dnešní novinka více přímočará. Kapela upustila od „bižuterie“ a přesunula se k tomu důležitějšímu jádru, tedy k hudební výpovědi.
I nyní se neubráním srovnání s „The Apostaty“. „Evangelion“ je opět o několik kroků napřed a je celkově čistší než předchozí výtvor. Behemoth se nyní rozhodli hrát na naprostou čistotu zvuku a maximální proporce všech mikroskopických částí tak, aby dohromady vytvářely nedobytný a ničím neohrožený celek. Ať už budete „Evangelion“ zkoumat z pravé či levé strany, není možné zde nalézt hluché místo, nedej bože chybu.
Všechny skladby, tak jak jdou po sobě, se tváří jako nekompromisní zabijáci, kteří číhají na svou oběť. Každý track, ač se to nezdá, představuje jeden ze všech klíčových vlastností nahrávky. Dohromady však vytvářejí dokonalý celek.
Nakonec může překvapit i převážně black metalově laděný feeling a totálně apokalyptická vize celé nahrávky. Dalším překvapením pro mě, a jistě i pro ostatní, je návrat rodné polštiny, která z úst Nergala vyznívá jako to největší zlo. S polštinou se tedy setkáte u poslední skladby s poetickým názvem Lucifer a úctyhodnou délkou osmi minut. Malinko zamrzí, že nemálo připomíná severské Dimmu Borgir. Otázka je, kdo kopíruje koho?
Jsem si jist, že Behemoth díky „The Apostasy“ a především díky „Evangelion“ přišli o řadu fanoušků, kteří očekávali, že se kapela vrátí ke své pravověrné black metalové formě. Nestalo se tak a mám pocit, že v budoucnu už se ani nestane. Behemoth se posunují stále víc a víc ke své nejúdernější kombinaci a tou je symbióza black, death metalu.
Nyní je čas, kdy se jedni radují a druzí drží smutek, protože se nedočkali toho, co si ve své hlavě vysnili. Mýma očima vidím Behemoth jako kapelu, která se mílovými kroky přibližuje k naprosté dokonalosti. Nergal se svou družinou ukazuje světu svou tvář, která bude nekonečně dlouho opakovat to své devatero…