Začít by se skoro slušelo pohádkově, protože v podstatě o nic jiného, než o částečně zdařilý pokus o pohádku, vlastně nejde. A je věcí nad slunce jasnou, že se to oktetu muzikantů společně s velikou kopou hostí podařilo. Místy je akustickými nástroji vykřesaná atmosféra skutečně kouzelná a do pohádky mířící. Příkladů by se našlo zajisté dost a dost. Takový potenciál mají určitě "Brictom" nebo "Omnos", nejinak vyznívají i další o dost pomalejší "vsuvky" jako třeba "A Girl's Oath". Snaha o vytvoření jakéhosi bájného světa plného mýtických postaviček se v těchto pasážích kapele poměrně dobře daří a někdy při zavření očí mohu pozorovat tančící rusalky na lesních paloučcích. Ovšem pouze za předpokladu, že budu smýšlet romanticky, nikoliv prakticky a pragmaticky. Takový Karel Čapek nechal svou rusalku kurýrovat pravým, nefalšovaným a študovaným doktorem. A jsme bohužel u toho syndromu nepohodlně postaveného kamene úrazu, o který se polámala nožička nejen rusalce ale trochu dosti i ELUVEITIE. Ve snaze o neotřelé vyznění totiž došlo k fatálnímu výmazu evokace klidu a pohody, pohádka se nám začala celkem pěkně rozpadat na kousky a jako písek protékat skrze prsty. Prvky, které k tomu vedou, jsou především bicí, které místy znějí uměle a necitlivě, jako by byly na klasické nástroje (teď mám na mysli flétnu, housle, hurdy-gurdy) naroubovány snad electro kits. Určitě bych dal přednost něčemu jemnějšímu. To ovšem není všechno, protože to, co lze zaslechnout v desáté "Dessumiis Luge", jež začíná tklivě romanticky, je vrchol. Totiž ženské vokály zde balancují na hranici rapu a nějakého zaříkávání. Nasazení těchto "tvrdých" momentů sice na jednu stranu vede k poněkud originálnějšímu vyznění, zároveň však posílá celé snažení kapely... Hádejte kam. U ženských vokálů bych se rád pozastavil ještě chvilku. Nechci kritizovat jejich provedení, děvčata mají hlasy v pořádku a v kontrastu s mužským projevem znějí dobře. Tyto kombinace lze považovat naopak za velmi zdařilé, ale po celou dobu jsem se nemohl zbavit dojmu, že slyším nějaký sice zvukomalebný, ovšem ne zcela typický jazyk švýcarských kantonů. Celé mi to připomínalo spíše turečtinu (zřejmě ale půjde o rétorománštinu) a když jsem slyšel desku úplně poprvé, běžel jsem se podívat, zda na ní náhodou nehostuje Sebnem Ferah. Nehostuje a dost možná o ní ELUVEITIE ani nevědí. Mohu se tedy uklidnit, tato podobnost je čistě náhodná a děje se jen v mé hlavě. A tak si vychutnávám i pozitiva desky, která jsem naznačoval v úvodu a s třináctou a čtrnáctou písní se vracím zpět do pohádky, kdy se vše zklidní, tóny klasického nástrojového obsazení jsou příjemné a vyplouvají na povrch klady další, třeba akustické provedení kytary v "Voveso in Mori" nebo basy v následující "Memento".
ELUVEITIE s "The Arcane Dominion" dokázali posluchačům, ale hlavně pak sami sobě, že mohou znít jinak než obvykle. Ale zůstalo pouze u toho a mně to přece jen přijde trochu málo. Nebo naopak moc, to v narážce na až přílišnou snahu znít originálně, která v konečném důsledku láme Švýcarům vaz. Co tak ještě dodat? Nahrávku nelze signovat jako výrazně slabou, ovšem ani výrazně dobrou. Prostě spíše průměrnou klidnou poslechovku, na níž se ne úplně všechno povedlo. O komerčním úspěchu ale pochybovat nehodlám, o ten se Nuclear Blast dozajista postarají jak u jedničky tak i u "Evocation II", která, doufám, bude o nějaký ten stupínek lepší.