Pokud ne nejlepší, tak zřejmě nejsledovanější „doomová“ kapela současnosti vydává po šestnácti letech od své prvotiny osmé řadové album. O předchozích sedmi se těžko dá říct něco negativního, snad se jen ve stylu hospodských filozofů můžeme dohadovat o nejlepším nebo na kterém jsme vyrostli. V zásadě na tom nezáleží, žádnému totiž nelze upřít originalitu, podmanivost, a co je nejdůležitější, nevyprchávající kouzlo. Od počáteční syrové krásy, přes snad nejchytlavější metalovou melancholii se jménem "Last Fair Deal Gone Down", hitovost "Viva Emptiness" až po téměř dokonalé přiblížení nálady, jakou má město v dešti viděné skrze okno autobusu "The Great Cold Distance".
Něco takového se samozřejmě dá říct o mnoha jiných albech a mnoha jiných kapelách, nicméně ne každá dovede stvořit hudbu obdařenou onou určitou "smutnou" jiskrou, hned se odrážející v pocitech při poslechu. Renkseho hlas utváří svůj vlastní svět, mění pohled na něj stejně snadno a intenzivně jako když na fotoaparátu prostým stisknutím tlačítka nastavíte barevný tón.

"Night Is the New Day" pokračuje v cestě počaté jeho předchůdcem. Jemně melancholicko-depresivní skladby v jednolitém hávu, na první pohled zcela totožném s " The Great Cold Distance", avšak méně výrazné, ne s okamžitě zapamatovatelnými melodiemi. Smutek v nich nepromlouvá skrze jednoho bezmála strhujícího hitu za druhým jako minule, ale v řadě nenápadných detailů vyplňujících relativně poklidnou, méně naléhavou polohu. Zatímco větší část hrací doby nezazní nic, na co bychom u KATATONIE nebyli zvyklí, a vzniká tak dojem alba kopírujícího předešlé úspěchy, tu a tam vykoukne sampl nebo nenápadný tón kytary, ozvláštňující jinak povědomě znějící celek, který se poprvé výrazně opírá právě o elektronické drobnosti. Můžeme na ně hledět jako na umělé vycpávky, vyplňující místo po chybějících silných kytarových motivech a říkat, že po samplech šáhne ten, kdo už neví jak dál v metalu. Nelze totiž popřít, že trochu rozmělňují tu typickou švédskou "smuteční" monolitičnost, jakou jsme po léta slyšeli a kapela se jimi v určitém smyslu přiblížila hudebnímu mainstreamu, kde vyvažují neschopnost stvořit kompozičně pestrou hudbu. Není ale nutné v komorním albu založeném více na perfektním citu pro řemeslo vidět nějaký úpadek, i přesto, že je místy cítit ť rutinou opakující, co už dávno známe. Některé až baladicko znějící pasáže znamenají přecejen jakýsi krok vpřed, nebo alespoň zajímavou změnu, kde kapela jakoby objevovala svět pochmurného rocku, nikoliv metalu.


Znovu třeba zmínit, že léta trvající přísun kvality tvoří tu nejlépe vydlážděnou cestu k odsouzení. Díky osmi vynikajícím deskám jsme si zvykli na pečené doomové holuby lítající do úst a léta "nadšeně" smutnili, čímž pádem by decentně laděná deska s výrazně menším hitovým potenciálem mohla působit nudně a nedovařeně. Co je na ní špatného vám však poví mraky nesmrtelných internetových mudrců. Já říkám, že není nejmenší důvod nepokusit se hledat, co je na ní skvělého.