Temnohor (2015)

| 31.8.15

1. Serus Temnohor. Na začátek sa ťa stem opýtať na jennu vec, kerá sa týka ďalšej existencie kapely. Očul som, že album „Krv a pot Malých Karpát“ má byť tým poslenným kerý výde pod hlavičkú TEMNOHOR. Čo ťa dovéllo k tomuto rozhonnuťú?

Zdravím Dagon! Veru tak, je to posledný album pod názvem Temnohor, dalšé veci budú vychádzat už pod názvem Svahor. Už sa fčul chystá split CD s Kláma, aby temu čitateli rozumeli split CD Svahor/Kly s názvem „Sviatoslav Chrabrý“. Název Temnohor ma už omrzel, zdá sa mi moc statický a furt často krát omílaný i ménem podobný iným hudebným kapelám v blackmetalovém žánri.

2. Medzi desku „Pýcha lesov karpatských“ a spoločným splitkom s Krolok je päťročná medzera. Čo si robeu počas tejto prestávky? Komponuvau si nový materiál, alebo si počas tohoto ticha kapelu olložeu k spánku?

Po deske „Pýcha lesov karpatských“ sem od bicích odehnal Sigiho a ostal sem sám v kapele. Mal sem náke nápady, ale nekeré sem zabudel a keré sem si zapamatal, tak sem šupel na splitko s Krolokem. Čo je to 5 rokú... to uteče jak voda.

3. Prejdime čil k novine „Krv a pot Malých Karpát“. Jako dlho ti trvala jeho príprava a jako do konečného výsledku zasáhou tvoj spoluhráč Lesodiv?

Skladby „Krv a pot Malých Karpát“ sem začal nahrávat koncem roku 2013 s pomocú HV z Remmirathu. Za pár mesácov sme to dali do porádku a rozposlal sem to po vydavatelstvách šeljakých. Nekerí mi aj slúbili, že to vydajú a nyšt z teho nakonec nebolo. Až sa ozval Valdemar (Sky burial prod.) a spolu s Erikem (Už bolo dosť prod.) sa rozhodli vydat tento album. Čo sa týka Lesodiva, teho též mosím pochválit za té gitarové sóla i za ten jačavý vokál v skladbe „Malokarpatský černý metál“. Má hudebný talent, kerý sa naplno ukazuje v kapele Remmirath!

4. Z novinky, jako aj z tvojich starších pesničék cítiť jasne odkaz starých dobrých Darkthrone. Je polla teba nešnej dobe možné prícť s materiálom, kerý by bou úplne originálny a ničomu sa nepodobau?

Starý bláznivý Darkthrone sem mal vždycky rád, ale vplyv mali aj iné kapely. Osobne bych mohel album “Pýcha lesov karpatských“ považuvat za ovplyvnený Darkthronem, ale „Krv a pot...“ už bych nevidzel jako vplyv Darkthrone, ale jako vplyv hudby lesov Malých Karpát. Už staršé veci od Temnohora prirovnávali ke kapelám jako Amorphis, Stíny Plamenú a pod. Tu len vidno, že podla teho kto čo očúva, tak podla teho vidzí aj ostatných. Tisíc ludzí, tisíc názorov. Myslím si, že určite sa dá i nes príst s nečím novým, len netreba dokola očúvat té isté kapely. Možná, že treba zapichnút uši i do nečeho nemetalového, móže to obohacit tvorbu, alebo aj znetvorit... záleží na autorovi.

5. Okrem svojho projektu TEMNOHOR si aktívny aj ďalšej kapele Malokarpatan, s kerú čil chystáte vydaní debutovej desky „Stridžie dni“. Čo vás véllo k založeňú tohoto telesa?

Malokarpatan vymyslel AS inak zvaný aj Lesodiv z Remmirathu. Chceli sme hrat starý blackmetal z 80-tych rokov s textama o šeljakých nevšedných poverách a udaloscách, keré sa stali v regióne Malých Karpát.

6. Jako ste si rozdelili kompozičný proces Malokarpatane? Preca len si si nemohou dovolilť ten luxus, že by si šecko zložeu sám.

Veškerú hudbu i texty vymýšla AS, ale nedávno mi slúbil, že na dalšém albume móžem jednu pesničku i já vymyslet.

7. Naspák k TEMNOHORU. Jennou z vecí, kerou je tvój projekt jedinečný je aj použití nárečá. Čo ťa véllo k tomuto kroku a s jakými reakciami tejto oblasti si sa stretou?

Narodzil sem sa v Bratislave pod Malýma Karpatáma. Z okna vidzím na vinohrady aj kopce Malých Karpát, za necelú polhodzinu sem peši lese. Mój nebohý dedo pochádzal z jedné dzedziny nedaleko Trnavy a u neho sem sa dostal do teho malokarpatského švungu aj kamarátov mám z malokarpatských dzedzín i mést jako Pezinek či Šenkvice. Neskór sem sa rozhodel i spívat v temto nárečí. Ludzem sa to lúbi.

8. Čo TEMNOHOR a živé vystúpeňá? Vím, že svójho času si vypomáhau ze žívým hraním Remmirath. Neláka ťa prectaviť naživo aj svoju vlasnú kapelu?

Šak možná budzeme vystupuvat s Malokarpatanem ak nájdeme bicistu. Ja nejsem žádny pódiový umelec, já radši sedzím s vínem dakde v kúte a čuším.

9. Nemáš pláne pripraviť na podporu novinky aj nejaké merchandise?

To nehám na vydavatelovi, ja dostanem pár kusov, keré rozdám kamarátem a tým to končí. Temnohor robím hlavne preto, lebo scem zhmotnit své nápady a kto sce nech si to puscí, kto nesce nech to drží...:).

10. Malokarpacká oblasť je dobre známa kvalitným vínom. Čo by si ale vedeu prípannému človeku neznalému mísnych pomerov ešte doporučiť?

V Malých Karpatech je najvačšá hustota vinohradov a vinárstev na Slovensku. Takže ludzá sem chodzá hlavne za vínem. Okrem vína sú tu aj pekné lesy, takže kto sce sa móže aj po lesech pomotat, medvede tu nejsú iba ak dakto vela frankovky vypije... Na jesen tu roste aj vela húb, ale tento rok asi nebudze dobrý pokál porádne nezaprší.

11. Víno, hríby a nočná malokarpacká krajina sú zjavne tvojími najvačími inšpiračnými zdrojmi. Čo ťa ale dokáže inšpiruvať okrem toho?

Okrem vína, húb a Malých Karpát sa už náke té roky zajímam o dejiny Slovanov. V podstate i preto, lebo o našich predkoch skoro vóbec nyšt nevíme, to čo o nás popísali cudzozemskí historici včetne parazitickej krestanskej cirkvi, tak temu sa nedá verit ani za slepačí chlp. Sprostoscám jako, že naši predkovia sem došli až v 6.storočí a že Cyril a Metód nám donésli písmo, lebo doftedy sme boli len primitívne opice, tak temu verá šeci, ale že krestanská cirkev (10-11.storočí) v mene svého krvilačného boha povraždila takmer 9 miliónov našich slovanských predkov, kerí sa nesceli vzdat svéj starej víry, tak temu verí málokdo. Ale nebudzem to tu dál rozebírat.

12. Jako zme už spomínali, tvoja tvorba vychádza z čérneho metalu starej nórskej školy. Očúvaš podobnú hudbu aj ve volnom čase, alebo dávaš prennosť volačomu inému?

Nórov sem dakedy očúval dost často, kapely jako Immortal, Dodheimsgard, Hades, Ancient, Troll, Carpathian Forest, Satyricon, Enslaved a nemóžem zapomenút aj ten chlpatý Darkthrone. Očúval sem aj nudných Švédov - Marduk, Svartsyn, Mork Grynning či Nastrond, dál kapely jako Bathory, Celtic Frost, Sarcofago, Blasphemy, Masters Hammer, Arkona (pol), Graveland či Hate Forest a samozrejme ešte predtým šeljaké heavy, thrash či death kapely. V súčasnosci sem sa navrácil ke kapelám jako Running Wild, Motorhead, Black Sabbath, Saxon, Judas priest, Pentagram, Tytan, Tokyo Blade, Tank, Accept atd. Akurát mi hraje výtečná skladba od málo známej kapely Legend - The destroyer, odporúčam! Okrem metalu očúvam vela šeljakej inej muziky, napr. jazz, nujazz, old school ebm, pop 80-tych rokov a samozrejme československé rockové legendy jako Fermata, Dežo Ursiny, Olympic, M-Efekt, Michala Prokopa alebo Flamengo...

13. Klasická otázka: jaké sú doterajšé odezvy na „Krv a pot Malých Karpát“ a jako si s týmto materiálom čil z odstupom času spokojný ty sám?

Osobne sem s týmto materiálem spokojný a to je hlavné pre mna. Odozvy sú vácej kladné, aj ked sa už neska hraje iný blackmetal.

14. Jaké sú tvoje plány do budúcnosti?

Jak sem spomenul na začátku od jesene začneme dokončuvat veci na split cd s Kláma a potom sa uvidzí čo dál, ked budú nápady dačo vymyslím...

15. Vďaka za rozhovor. Volačo na konec...

Díky za rozhovor a poslúchajte!

Otázky: Dagon
Odpovídal: Temnohor
Oficiální stránky: Temnohor/Svahor @ facebook
Národnost: Slovensko

Přečíst »

Temnohor - Krv a pot Malých Karpát

| 30.8.15

Jedna zo stálic slovenskej podzemnej metalovej scény TEMNOHOR sa po rokoch nečinnosti pomerne nečakane prebudila znovu k životu, keď sa pred dvomi zimami pripomenula tejto subkultúre prostredníctvom troch nových skladieb na spoločnom splitku s Krolok. A našťastie nezostalo iba pri ňom – prešli ďalšie dva roky a je tu nasledovník debutu „Pýcha lesov karpatských“ zatitulovaný tentoraz doslova lokálpatriotsky „Krv a pot Malých Karpát“.

Temnohor je svojim spôsobom výnimočným umelcom. Za svoju šestnásťročnú kariéru síce nemá na svojom konte príliš veľa nahrávok, no nepoznám snáď nikoho, kto sa pohybuje vo vodách čierneho kovu a komu by jeho tvorba nebola minimálne sympatická. On sám si žije vo svojom vlastnom dobre stráženom svete aby sa raz za pár rokov podelil s poslucháčstvom so svojimi vlastnými víziami. V takýchto prípadoch fanúšikovia vedia, na čo majú byť pripravení a čo vždy aj dostanú. Pravoverný black metal starej školy okorenený textovou zložkou podanou v čarokrásnom záhoráckom nárečí, ktorým Temnohor sugestívne rozpráva svoje príbehy temnej malokarpatskej krajiny zaliatej studeným svetlom mesiaca, ktoré sú plné vína a húb. Nastala však prostredníctvom tohto najnovšieho diela nejaká zmena?

V prvom rade treba zmieniť, že aktuálne dielo „Krv a pot Malých Karpát“ má byť zároveň tým posledným, ktoré vychádza pod hlavičkou TEMNOHOR. Či je to naozaj tak a aké pohnútky k tomu autora viedli nech je náplňou plánovaného rozhovoru a poďme sa radšej pozrieť, čo sa skrýva pod jednoducho vyvedeným, ale každopádne k hudbe dokonale padnúcim obalom. Na výstižný opis toho, čo nahrávka obsahuje stačí jediné slovo – Darkthrone. Áno, je to tak. Takéto prirovnanie sa snáď k tvorbe záhoráckeho komba nehodilo nikdy viac. Iste, svoju žánrovú príbuznosť so štýlotvornými Fenrizovými výtvormi sa v minulých dielach dali nájsť vždy, no v prípade novinky TEMNOHOR s doskou „A Blaze In The Northern Sky“ prakticky splynuli. Nie, nechápte ma zle. Rozhodne týmto konštatovaním nechcem povedať, že by sa „Krv a pot Malých Karpát“ znížilo k tomu, byť bezduchou a prázdnou kópiou spomínanej nórskej veličiny. Skôr ide o to, že hlavému protagonistovi koluje spolu s vínom v tele tá pravá čierno čierna krv, ktorá sa do hudby pretavuje úplnej prirodzene a automaticky. A hoci konečný výsledok nie je na výsosť originálny, počúva sa až nebezpečne dobre.

Doska začne bez akýchkoľvek zbytočných introdukcií pekne zostra prvou a možno najvýraznejšou položkou „Prichádza noc, prichádza smrť“ ktorá hneď v úvode dokonale charakterizuje to, čo bude nasledovať. Klasické riffovanie a celková výstavba skladieb, pri ktorej musí zákonite zaplesať srdce každého pravoverného čiernokovového maniaka. Určite musím vyzdvihnúť prácu HV zodpovedného za mix a mastering, ktorý je jedným slovom zabíjajúci. Zvuk je dostatočne plný a masívny, pričom necháva vyniknúť každému nástroju. A zároveň zachováva svoju staromilskú príslušnosť. Všetkých šesť tu prítomných songov je dokonale vyvážených a vytvárajú tak vo výsledku obdivuhodne kompaktné dielo. No svojich favoritov som si časom predsa len našiel. Jednak je to už spomínaná úvodná vec „Prichádza noc, prichádza smrť“ vyznačujúca sa naozaj zaujímavou stavbou udržiavajúcou poslucháča v napätí počas celého jej trvania. Ďalším trackom, ktorý mi z novinky chutí najviac je titulná a zároveň štvrtá v poradí „Krv a pot Malých Karpát“, no jednoznačným vrcholom je určite záverečná „Malokarpatský černý metál“, ktorou sa TEMNOHOR rozlúči v naozaj veľkom štýle. V songu sa pripomenie aj druhý z dvojice Lesodiv, ktorý dostane dostatočný priestor pre svoje jednoduché, no plne funkčné melodické sólo a hlavne svoj čistý a zároveň dokonale sarkastickým nábojom oplývajúci vokál ospevujúci tento vzácny malokarpatský čierny kov.

TEMNOHOR prostredníctvom svojho najnovšieho diela „Krv a pot Malých Karpát“ určite neponúkli nič, čo by sa stalo určujúcim smerom pre ďalší vývoj žánru. No pravoverný čierny kov v ich podaní má v mojich očiach oveľa vyššiu váhu.

Autor: Dagon

Seznam skladeb:
1. Prichádza noc.prichádza smrť
2. V nočném šere lesném začali zrazu havrany krákať
3. Stojitý tanec jesenných húb
4. Krv a pot Malých Karpát
5. Keď severný veter začne fúkať do hrdzavých bukových listov
6. Malokarpatský černý metál

Oficiální stránky:
Temnohor/Svahor @ facebook

Stránky vydavatelství:
Už bolo dosť

Země původu:
Slovensko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
8/10

Přečíst »

Old Graves - This Ruin Beneath Snowfall

| 28.8.15

Nad starými hroby vznáší se mračen stín,
pohltí je a promění v prach, co zbylo z nich…
Ruiny ty po kostech a pomnících,
usnou až teprve, kdy pokryje je bílý sníh…

Mám pocit, že cokoliv k mým uším dolehlo ze země javorového listu, mělo vždy svým způsobem vysokou kvalitu. Ať už jde o nedávno otvíraný Grimoire nebo kupříkladu o „Harvest of Seasons“ od dnes již neexistující party Black Lotus. O recenzi na tento skvost jistojistě nepřijdete, protože spolu se spuštěním nového webu v plném rozsahu, ke kterému, doufám, dojde brzy, přijde i kategorie „Relics“, kde dnes už zmínění Kanaďané své místo mají. Objekt mého zevrubného zkoumání však leží poněkud jinde. Jak hudebně, tak obsazením. Dnes se budeme bavit o projektu OLD GRAVES a jeho aktuálním EP „This Ruin Beneath Snowfall“. Projekt má na svědomí člověk jediný, jistý pan Colby Hink a formát desky je pro něj zřejmě postačující a jemu vyhovující. Od roku 2013, kdy se starými hroby vystoupal na povrch zemský, se jedná už o druhé „épéčko“, pro mě však první setkání s tvorbou tohoto pána.

Deska začíná skladbou „Kestrel“, jež je vyvedena prací akustické kytary a tvoří jakýsi úvod či introdukci do hudebního světa OLD GRAVES. Kromě této funkce ovšem lze už zde vypozorovat, že pan Hink není žádné ořezávátko a minimálně akustickou kytaru ovládá bravurně a zřejmě bude více než schopným skladatelem. Možná přímo a možná nepřímo již v jedničce rozeznáte slušnou míru sugestivnosti a především citu pro melancholii a variaci melodií. Tyhle vlastnosti u mě hrají skutečně důležitou roli a jak se zdá, je to teprve začátek. Právě se mi do sluchátek rozjíždí druhá „Dawn Treader“ a mé smysly od začátku bystří, aby následně lačnily po každém tónu, každé melodii, každé sloce, každém okamžiku pompézně rozmáchlé kompozice. Rázem se ocitám v krajině snů a opravdu si vychutnávám každým coulem svého těla melancholickou krásu, již mi Colby Hink namíchal. Jako chvályhodná se jeví práce s melodiemi, kterých se ne a ne zbavit s přibývajícími poslechy, protože jejich spleť je natolik složitá, že v ní pokaždé najdu něco nového. Má mysl touží hledat, vše se vlastně děje automaticky. Hink zatím střídá tempa, paralelně s nimi variuje melodie a ve výsledku vzniká nádherná skladba, která i ve své složitosti, působí harmonicky. Co na tom, že sem tam slyším nepřesnost vokálu, jenž vzlíná z té nejhlubší špíny. Dále pak snad jediný drobný přebytek na desce, a sice blast beaty. Nutno ovšem podotknout, že i ty jsou použity s maximálním citem pro věc a lze jim časem přivyknout. Jsou nedílnou součástí celé „This Ruin Beneath Snowfall“. Když se pak na scéně objeví opět akustická kytara, teprve mi dochází, čeho jsem byl právě svědkem. Doslova s otevřenou hubou zírám do dáli.

Snad by mi odpočinek mohl dopřát tepot kyvadlových hodin, který uvozuje třetí „Hang My Remains from the Cescent Moon“. Jedná se o píseň mnohem pomalejší a jen mě utvrzuje v přesvědčení, že Colby Hink je nejen zručným muzikantem, ale především skvělým skladatelem a náladotvůrcem. Rád bych vám třetí skladbu nějak přiblížil, otázkou zůstává, zda si někdo dokáže představit, oč jde. Vězte, že se setkáte s výletem do vod heavymetalových, v nichž si proplouvá velké množství melodií a snad nekonečně mnoho jejich variací, přičemž navazující melodie nikdy není táž jako ta, která již dozněla. Pokud v tom chcete slyšet už zmíněné blast beaty, uslyšíte je, vlastně dodávají trojce i přízvisko „bizarní“. Stejně tak je však možné se jimi nezabývat a nechat se unášet vlnami melodií, vzlínajícími a padajícími s kytarovou prací na všech úrovních. Takový postup rozhodně doporučuji těm, kterým takové vyznění bicí soupravy vyloženě vadí. Popravdě řečeno, tohoto „neduhu“ se nezbavíte ani v závěrečné a zároveň titulní písni, malující obraz skutečných ruin pod bělostným sněhem. V úvodu je razantní, drsná a rychlá, jako by reprezentovala ničivé tornádo, jež smetá náhrobky a kosti do víru chaosu, aby se nakonec zklidnila a nechala vše spočinout pod bílou peřinou v konečném pokoji věčného spánku. Závěr „This Ruin Beneath Snowfall“ je úžasný. Na klávesovém spodku a pobrnkávání se objeví bezchybná práce s činely a vznikne tak průmět se skutečným umem bubenickým páně Hinka, načež se přidává sólová kytara následovaná svou akustickou sestrou. Fantazie!

Mohlo by svádět k mylnému závěru – a délky kompozic, s výjimkou úvodníku „Kestrel“, by k němu přispívaly – že tu máme tři skladby, při nichž se člověk může i nudit. Tuto tezi jak samotný skladatel, tak snad i můj dnešní příspěvek vyvrací. Poslechněte a posuďte sami. Já však Colbymu Hinkovi tleskám ve stoje, i když si uvědomuji, že jeho hudba nepůjde pod nos vyznavačům klasického black metalu. Všem ostatním ale tuhle „modernu“ můžu doporučit. A pro skalní melancholiky, kteří si ujíždějí na různorodosti nálad, troufám si tvrdit, jde v případě „This Ruin Beneath Snowfall“ o povinnost. Colby Hink totiž takových nabízí bezpočet a klidně i v rámci jednotlivých kompozic.

Autor: Darkangel

Seznam skladeb:
1. Kestrel
2. Dawn Treader
3. Hang My Remains from the Crescent Moon
4. This Ruin Beneath Snowfall

Oficiální stránky:
Old Graves @ facebook

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Naturmacht

Země původu:
Kanada

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
9/10

Přečíst »

Vyvrženo peklem vol. IV

| 27.8.15

Čtvrté pokračování našeho výčtu zajímavých alb, které se pravděpodobně recenze nedočkají a tak byste je mohli přehlédnout, je tu. Abychom vás v letních dnech něčím zchladili, níže naleznete doporučení na několik mrazivých black metalových záležitostí prošpikovaných syrovým industrialem a podobnými ohavnosti.

Začátkem roku vyšlo u Those Opposed Records debutní minialbum „Neo Punishment Systems" projektu PUNISHMENT SYSTEMS². Tahle ujetost je dílem dvou person a minimálně jedna z nich vám bude velice známá. Kaiser z Ad Hominem a Jim the Blaster z PreEmtive Strike 0.1. Dvacet jedna minut nukleárního black metalu ve stylu Mysticum, Thorns a dalších.

Druhý počin, který letos vyšel pod vydavatelstvím TOR asi netřeba nějak výrazně představovat. Švýcarský one-man projekt BORGNE má na svém kontě již pět alb a v květnu svou diskografii rozšířil o šestý počin, který vyšel na dvou CD. Celkem vás čeká více jak 150 minut hudby. Co víc si od tohohle šílence přát?

První vydané dílo amerického one-man projektu DEMONOLATRY „This Is It...“ spatřil světlo světa v půlce února a nabízí víc jak půlhodinu klasického industriálního šílenství ctící tradice tohoto žánru. Občas lehce pitomoučké, ale zabavit rozhodně umí.

K vydání debutového počinu se konečně dokopali i finští AGGRESSION OVERLOAD. Debutový počin se honosí názvem „Satanic You Cunts!“ a posoudit jeho kvality necháme raději na vás.

Přečíst »

Shaidar Logoth - Chapter II: The Ritualist

| 26.8.15

Právě když otáčím poslední, šestistou stránku šestého dílu dvanáctidílného cyklu Kola Času od Roberta Jordana, dostává se ke mně v honbě za novou hudbou, která by mi ilustrovala pozadí následujícího dílu nová nahrávka SHAIDAR LOGOTH, dokonalé načasování. Zmíněný cyklus inspiroval názvy i texty nejedné black metalové formace. Namátkou Nae'Blis (v knize ten, kdo vládne zaprodancům, zvrhlým intrikářským bytostem oddaných stínu, kteří se mezi sebou o pozici Nae'Blise neustále perou) nebo Manetheren (Jordanova vybájená starobylá dávno zaniklá říše/civilizace, která ovšem v myslích lidí jednoho pohraničního státu stále přetrvává, aniž by o ní věděli). SHAIDAR LOGOTH je město. Dávno opuštěné a rozpadlé město plno nechutných bytostí a Mášádára, „zla Shaidar Logothu“, jakési bílé mlhy plazící se podzemím města pohlcující a věznící v sobě samé vše živé. V překladu ze starého jazyka zní název města „Místo, kde číhá stín“.

A dvojice z Minneapolis a Minnesoty je názvu, jímž se zaštítila, věrná. Velmi věrná. Odér strachu a nebezpečí z hudby přímo sálá. Nejedná se o žádnou zběsilou jízdu. Tohle nebezpečí je úplně jiné podstaty. Tíživé, plíživé a mrazivé, jako had, který se kol vás ve tmě plazí. Nevidíte ho, neslyšíte, jen občas zaslechnete slabé šoupání kůže o kamení, aniž byste věděli, odkud přesně přišlo. Trpělivě krouží a čeká na tu chvíli nepozornosti, která vás bude stát život.

Kapela sama se definuje jako black metal s vlivy ambientu. Já bych k vlivům s čistým svědomím přihodil i funeral doom, který se hned na první polovině „Drink Thine Wretched Wine“ výrazně podepsal. Táhlé úvodní akordy a pomalé změny struktury songu v kombinaci s decentním klávesovým podkresem nejsou nijak moc vzdálené od starých nahrávek Skepticism. Zatímco první zářez je až na dvě minuty spíš pohřební symfonií, druhý, „The Scourge“ obrací do protiútoku a od začátku vtlouká posluchači do hlavy hřeby za jeho zběsilého, avšak marného úprku. Když je nebožák na konci písně konečně domlácen a padá malátně k zemi, vše zahalí temnota a jeho zatracená duše proplouvá vstříc kosmu za doprovodu třetí „The Blight“ která se v průběhu přerodí v neskutečné peklo. Mám hodně v oblibě tyhle vysoce kontrastní prvky. I proto patří čtvrtá k mým nejoblíbenějším na albu a její konec budu obdivovat ještě hodně dlouho. „A Realm Befitting His Majesty“ je oním posledním zářezem. Stále se stupňující šílenství v neměnném zběsilém rytmu se náhle v půli přelomí. A ten riff, co přijde po chvilce napětí, ten riff, který se vyvíjí velmi pomalu po celých zbývajících čtyřech minutách, ten je naprosto neskutečný dámy a pánové. Dlouho mě nic tolik neuzemnilo, snad první poslech posledního alba Grimoire a před ním až debut Lluvia a heroické šestnáctinky za pravidelných dvojúderů na snare v „Tormenta del cielo sobre un campo de batalla“.

Pokud mám srovnávat s předchozí a jedinou další nahrávkou, kterou kapela disponuje, demem „Chapter I: The Peddler“, stačí, když vás jen odkážu na přebaly. Dva velmi podobné motivy, poprvé jako stará vybledlá, decentní fotka, podruhé jako temná, těžkopádná a nebezpečná bestie. Stejně tak hudebně obě dvě nahrávky tolik nedělí. Výraznou změnu ovšem prodělal zvuk a celková atmosféra, která se odvíjí z velké části právě od něj. EP je mnohem zahuhlanější, basovější a nečitelnější, než demo, zde ale pouze a jen ku prospěchu věci.

Celá série „Kolo Času“ stojí na předení. Promyšlený magický systém má základy v doslovném splétání a usměrňování vláken jednotlivých zdrojů a elementů v mysli i v realitě. Příběhy obyčejných lidí i hrdinů jsou zas vyprávěny z pohledu bližšího i vzdálenějšího tak, jak se kolo času točí a jednotlivá vlákna představující jednotlivé lidi a jejich osudy i činy vplétá do vzoru, který se v závislosti na nich může i nemusí změnit. EP „Chapter II: The Ritualist“ je na tom podobně. Vedle sebe v něm existuje několik elementů. Pološílená a zběsilá vlákna nahrávky jsou proplétaná vyklidněnými pasážemi, chvílemi napětí, disonancemi i pohřební vážností. A já zatraceně děkuju, že to nikdo neposral a dvojice dokázala ta vlákna splést do vzoru, který dává ve výsledku smysl!

Autor: Moonroot

Seznam skladeb:
1. Drink Thine Wretched Wine
2. The Scourge
3. The Blight
4. A Realm Befitting His Majesty

Oficiální stránky:
Shaidar Logoth @ Facebook

K recenzi poskytlo vydavatelství:
vlastním nákladem

Země původu:
USA

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
bez hodnocení

Přečíst »

Blackdeath

| 24.8.15

Kořeny ruské hudební skupiny BLACKDEATH sahají de facto až do roku 1995, kdy nejprve pod názvem Draugwath (později též Black Draugwath) vznikly jedny z vůbec prvních black-metalových nahrávek na území Ruska. Prakticky od samého počátku tvoří jádro kapely bratrská dvojice Abysslooker (kytara) – Col. Para Bellum (basa, vokál), k níž se v roce 2008 natrvalo připojila půvabná Polar Maya (bicí) a od roku 2014 sestavu při některých živých vystoupeních doplňuje Der Nukleare Herjann (kytara), šéf Heidens Hart Records, pod jehož křídly od roku 2013 nahrávky BLACKDEATH vycházejí.

1. Ahoj, srdečně tě zdravím! Jak jsem měl možnost zaznamenat, ohlasy na vaše stále ještě čerstvé album „Gift“ jsou vesměs veskrze pozitivní. Čekali jste takovou odezvu? Jak dlouho jste na novém albu pracovali a jste s ním sami navýsost spokojeni? Sami na svých webových stránkách uvádíte, že se jedná o drobný krůček zpět do minulosti; proč jste se rozhodli pro takovouto strategii? A jakým směrem se bude ubírat vaše další tvorba?

Abysslooker: Infernal hails! No, uvědomovali jsme si, že „Gift“ je ve srovnání s naší předešlou tvorbou albem přímočařejším, takže jsme pochopitelně očekávali, že posluchači takový výsledek ocení. Začali jsme na něm pracovat už v roce 2012, vlastně tedy o dost dříve, než vyšel „Phobos“, a to kvůli určitým potížím se švédskými Unexploded Records, které jeho vydání oddálily o více než rok. No a strategie, na kterou se ptáš, se rodila sama od sebe spolu s tím, jak nové skladby začaly přicházet v poněkud více staroškoském stylu. Bylo to, jako by si něco o takovou změnu samo řeklo: naše mozky, „Duch vlka“ (Draugwath) nebo něco na ten způsob. Takže první skladby pro „Gift“, které byly původně poněkud avantgardnější, byly poměrně dost upravovány dodatečně. Obecně řečeno, „Gift“ je naše vůbec nejrychlejší album a já osobně ho považuju taky za náš nejagresivnější materiál, který mě stále baví hrát; to mám na mysli. Ano, můžu říct, že s výsledkem jsem spokojen a možná dokonce naprosto spokojen. Ale v současné době nedokažu s jistotou říct, jestli naše příští album bude jednodušší než „Gift“, nebo naopak techničtější. S prací na něm jsme na úplném začátku.

2. Za dobu své existence jste pochopitelně prošli určitým hudebním vývojem, který jistě souvisí jak s postupným nabýváním (nejen) hudebních zkušeností, tak i s personálními obměnami. Mezi lety 2008 a 2013 je však ve vašem případě onen vývoj natolik bouřlivý, že si neodpustím otázku, co vás v tomto období, které vrcholí famózním psychedelickým albem „Phobos“, po hudební stránce ovlivnilo nejvýrazněji?

Abysslooker: Na nic nadpřirozeného, co by se během toho období odehrálo, si nevzpomínám, dokonce ani nikdo z nás nebyl v blázinci. Tahle perioda, kterou zmiňuješ, měla vlastně zcela prozaický začátek. Zkrátka jsme se učili pracovat s bicími, protože náš předchozí bubeník popravdě řečeno nebyl vůbec dobrej (a nechme teď stranou fakt, že BLACKDEATH byli po mnoho let čistě studiovým projektem). A vzhledem k tomu, že posluchač může aktivitu kapely soudit povětšinou na základě jejích alb, takových těch evidentních milníků, tak celý proces proměny uniká jeho pozornosti. Na druhé straně, hudebník se vyvíjí – ať už tím myslíš cokoli – postupně, krok za krokem a ve výsledku svou tvorbu bere jako něco přirozeného, ať už to zní jakkoli otřepaně. Na „Katharsis“, předchůdci „Phobos“, jsme pracovali od doby, kdy vyšel „Vortex“, takže jsme se vlastně jen pozvolna posouvali směrem k větší a větší psychedelii. Daleko více jsme začali důvěřovat bicím,věnovat více pozornosti různým fillům a tak dále. Možná ale taky, vzhledem k tomu že hlavním skladatelem v kapele jsem já, se něco změnilo i uvnitř mýho mozku, nikdy nevíš. „Phobos“ je ovšem zcela jistě naším nejutrápenějším albem v tom smyslu, že během práce na něm jsme hodně diskutovali a přeli se. Musím ovšem přiznat, že mé nadšení z něj, jakmile skončilo nahrávání, poměrně rychle vymizelo. Bylo pro mě najednou těžké hrát skladby z něj na zkouškách nebo na koncertech. Dokonce jsem si někdy říkal: „To jsem byl fakt já, kdo tehle materiál složil? “ Tohle všechno lze vlastně považovat za pokračování mé předchozí odpovědi týkající se alba „Gift“.

3. A k předchozí otázce ještě připojím ihned doplňující dotaz. Jak již zmíněno v úvodu, bicí v BLACKDEATH obsluhuje od roku 2008 Polar Maya. Ta je od svého příchodu rovněž autorkou veškerých motivů vizuální stránky vaší kapely, ať už jde o obaly desek, loga či merch. A jak známo, ženy jsou oproti mužům nadány poněkud jinými schopnostmi, dovednostmi a citem, což se v umění obzvláště dobře projevuje. Domníváš se, že skutečnost, že ve vaší kapele působí žena, dodává vaší hudbě něco, co by tam zcela jistě nebylo, pokud by zde tento ženský faktor nepůsobil?

Abysslooker: Nemyslím, že by v naší hudbě byl ženský faktor nějak přítomen. Maya je sice dosti podstatnou součástí BLACKDEATH, to každopádně, na naší skladatelské činnosti se to ovšem neprojevuje. Když náš předchozí bubeník opustil kapelu, zkoušeli jsme i jiné dva kluky, ale Maya tuhle soutěž vyhrála, a to pouze díky svým hráčským schopnostem. Ono stereotypní pohled na věc nelze považovat automaticky za špatný, ale někdy je třeba uznat, že takový názor je příliš vágní nebo že ten který případ vybočuje z obvyklé řady. Mám na mysli, že nemůžu říct, že naše genderové rozdíly jakkoli ovlivňují naši týmovou práci. Taky je třeba dodat, že to jsem stále já nebo Colonel Para Bellum, kdo generuje nápady na obaly našich desek, Maya je jen maluje.

Polar Maya: Ani já ze svého pohledu uvnitř kapely žádný vliv ženského prvku necítím. Nedokážu posoudit, jestli je v mojí činnosti tenhle vliv obsažen nějak podvědomě, ať už jde o hudbu nebo malování. Každopádně ho ale pociťuju, když hrajeme na koncertě nebo jedeme tour. Většinou mě totiž lidi coby přirozenou součást vnitřního black-metalového prostředí nepřijímají. Obvykle cítím vůči ženě-bubenici určitou nevyslovenou nedůvěru a podezření. A zdá se to mít své důvody, protože bicí jsou více než kterýkoli hudební nástroj (minimálně v black metalu) záležitostí mužů. A i když se lidé snaží sebevíc nedat tohle podezření znát, nikdy se v kruhu sestávajícím téměř výhradně z mužů necítím… no, „na pevné půdě“. Je to, jako když jsi součástí komunity, ale současně vždycky tak trochu opodál. Nelze popřít, že tu nějaká pomyslná zeď existuje. Ale já si myslím, že je to normální a přirozené. Mám daleko k sebeklamu feministické aspirace na úplnou rovnost; nic takového nepotřebuju – popravdě být v pozici takovéhoto vetřelce je docela zajímavé.

4. V úvodu jsem zmínil, že počátky BLACKDEATH lze datovat vlastně až do roku 1995, což z vás činí jednu z nejstarších ruských black-metalových kapel. Mohl bys prosím přiblížit, jak vypadala black-metalová či obecně extrémně-metalová scéna v Rusku v době, když jste s kapelou začínali, a srovnat to se současnou situací? Co se podle tebe změnilo k lepšímu, co k horšímu – obecně i konkrétně pro BLACKDEATH? Existuje v Rusku nějaká cenzura ohledně extrémní hudby?

Abysslooker: Samozřejmě že se věci změnily, čas a průmyslovej vývoj by změnily cokoli. První black-metalové kapely se v Rusku rodily na vlnách neuveřitelného entuziasmu a vytržení, když se skutečně předpokládalo, že black metal není jen novej hudební styl. A o to jde. Hodně málo lidí mělo tehdy v Rusku internet, chyběly nám informace, vybavení a tak dále, ale nic z toho nehrálo roli, tak nadšení jsme byli. Znám lidi, kteří si jsou naprosto jistý tím, že ty časy byly lepší – opravdovější, čistší – že nové generace jsou rozmazlené a všechno to veteránské bla-bla-bla. Nikdo z nás se ale o „staré zlaté časy“ nezajímá. Minulost je pro nás jen základ a dnešní doba je pro nás mnohonásobně lepší. Získali jsme hodně zkušeností a – což je nejdůležitější – můžeme je využít. Samozřejmě máme dneska spoustu vybavení a mnohem lepšího, než bylo tehdy v devadesátých letech. Obecně řečeno se black metal stal vcelku typickou hudební formou, třebaže neříkám, že je to dobře, nebo špatně. Je to prostě změna a bylo by hloupé přát si, aby se to nebylo nikdy stalo.

No, a co se cenzury tady v Rusku týče, tak po dosti propíraných zákazech vystoupení Behemoth, Marilina Mansona nebo Cannibal Corpse mi nezbývá než říct: ano, máme ji tu. Jedná se o známé kapely a ortodoxní křesťanští šílenci věděli velmi dobře, jak jsou tihle hoši strašně zlí a nebezpeční, takže se matku Rus pokoušeli ochránit před jejich prohnilým vlivem. Na druhou stranu tyhle zákazy byly do jisté míry takový záchvat a když pan Putin prohlásil, že on za ně nenesl odpovědnost, histerie, zdá se, ustala. Skupiny jako Nargaroth nebo Inquisition tu potom problémy nikdy neměly; mimochodem stejně jako Slayer. A na třetí stranu (pokud taková existuje) zase, nakolik vím, byl loni zakázanej black-metalovej festival na dálném východě Ruska, přičemž všechny kapely byly lokální. Takže cenzura závisí na… no, čert ví na čem. Rozhodně lze ale říct, že problémy jsou nevyhnutelné v případě pravičáckých koncertů a stejně tak u koncertů svázaných s opozicí.

5. Od roku 2012 stále častěji koncertujete v zahraničí, mimo jiné jste začátkem roku 2015 projeli Evropu po boku slovutných Inquisition, přičemž jste se zastavili i v Praze. Koncertujete rádi, anebo tour berete jako nutné zlo a nezbytnou součást sebeprezentace? (Mimochodem nebýt zmíněné pražské zastávky, tak dnes patrně nejste jednou z mých nejoblíbenějších kapel.) A můžeš zavzpomínat na nějakou mimořádnou událost z tour, na zajímavé setkání nebo třeba na nějaké obzvláště podařené nebo naopak nepodařené vystoupení?

Abysslooker: Díky za tu tvoji poznámku! Živé hraní máme samozřejmě rádi. Pro všechny z nás, a to vím jistě, ovšem mít rád koncerty neznamená mít rád publikum. Můžu být upřímně vděčný obecenstvu, ale jsem to já sám, pro koho na pódiu hraju. Samozřejmě je pošetilý popírat určitou míru sebe-prezentace prostřednictvím koncertů, ale to není tím hlavním. Ten hlavní proces se odehrává ve mně samotnym. Pochopitelně můžeš poukázat na Burzum, Darkthrone a podobně, ale osobně mám už dlouho za to, že studiový projekt je svým způsobem mastrubace a jen veřejné vystupování poskytuje kompletní sex. Dobu, kdy BLACKDEATH byl jen studiový projekt, si pamatuju jako určitý komatózní stav. A tour není vůbec žádné zlo, pro muzikanata je to jedna z nejlepších věcí vůbec. Všechny rozkoše světa skrze nejvyšší míru sebekontroly. Obzvláště šílená věc je dlouhá tour, prostě zapomeneš, ve kterym městě jsi hrál včera a tvou bezprostřední starostí je jen po ránu co nejdřív vystřízlivět. Na nic opravdu výjimečnýho, co by pobavilo vaše čtenáře, si nevzpomínám. Něco se nám ovšem stalo prvně, totiž že jsme potkali muzikanty, nějaký konflikty pak vznikly – to všechno se zdálo mimořádný nám, ale potom se to rozpustilo do dlouhý řady zkušeností. No dobře, naše vystoupení v Paříži tehdy v roce 2012 byl propadák, i když někomu se ten koncert opravdu líbil. Přinejmenším můžeme říct: když už vyhořet, tak v Paříži.

Polar Maya: Já si koncert v Praze pamatuju dobře, protože byl opravdu něčim zvláštní. Bylo to poprvé, co bicí stály na úplnym okraji pódia, přímo před publikem. Kromě toho tam bylo strašně prudký světlo z reflektoru nad pódiem, kterej byl namířenej bubeníkovi přímo do očí, a tenhle reflektor mi doslova tlačil na mozek a působil na mě jako kyvadlo hyponotizéra. V první chvíli se to všechno zdálo jako velkej problém a já jsem byla z takový noční můry v šoku. Ale někdy se stane, že divná situace (šílený světla nebo příliš hlasitej zvuk z odposlechu) najednou pracuje ve tvůj prospěch a ne naopak. Ten koncert v Praze byl takovu událostí, kdy se obvyklá realita koncertu kvůli té abnormální situaci na pódiu ukázala být realitou naprosto odlišnou. Jako kdybys byl v rauši, ale bez užití jakýchkoli drog. Tenhle stav mysli dává na pódiu pocit naprostý svobody, energie, kterou vydáváš ze sebe, a ta kterou přijímáš z publika, se stanou zběsilejší a čistší. Zažila jsem několik koncertů, které mě přivedly do takovýho stavu, ale v tomhle smyslu byl právě koncert v Praze nejpodivnější a naprosto mimořádnej zážitek.

6. Máte nějakou zkušenost s předsudky – ať už negativními nebo pozitivními – kvůli tomu, že nejste black-metalová kapela zrovna z Norska nebo Švédska? Myslíte, že v současném globalizovaném světě může takový detail, jako odkud kapela pochází, ještě vůbec hrát roli?

Abysslooker: Myslím, že svět ještě není globalizovanej natolik, aby lidi na rozdíly mezi zeměmi zapomínali. Takže někteří Rusko stále považují za exotickou zemi, zatímco jiní ho prostě nemají rádi. Setkali jsme se s oběma způsoby přijetí, přičemž ten ten první mimochodem vedl většinou k pozitivním postřehům.

7. Mají vaše hudba a texty nějaké ucelené myšlenkové pozadí, nebo odráží spíše tvé okamžité nálady a myšlenky, pokud jde o skládání hudby; a jak je tomu v případě Col. Para Bellum, jedná-li se o texty? Narážím tím na to, proč asi svůj styl nazvýváte Apocalyptic Black Metal.

Abysslooker: Co se skládání hudby týče, tak bych řekl, že „ideologii“ diktuje můj vlastní hudební vkus, ale pochopitelně může proces tvorby ovlivnit i moje nálada, ačkoli ta se eventuálně projeví z celé skladby jen v pár riffech. Agresivita, temná obskurní atmosféra a nějaké to šílenství po mém soudu konvenuje s obrazem apokalypsy docela dobře. Apokalyptický black metal pouze znázorňuje moderní svět, který směřuje, plazí se a valí ke svému nevyhnutelnému konci.

Col. Para Bellum: Mé texty jsou jen obrazy, které nazírám, když poslouchám Abysslookerovy riffy. Když představuje svou novou skladbu, k níž bych měl vytvořit texty, mám obvykle v duchu určitou vizi. Potom se jen snažím tuhle vizi vyjádřit slovy. Nic víc. Tyhle vize mají poměrně temnou nevypověditelnou atmosféru a jsou přeplněné apokalyptickými pocity. Nikdy jsem neviděl budoucnost, jenom Konec. A já v budoucnost nevěřím, pouze v Konec. Proto BLACKDEATH hraje apocalyptickej black metal.

8. Co pro vás znamená Satan, jehož nejrůznější jména se ve vašich textech objevují, a nakolik se tato představa či koncept promítá do vašeho uměleckého, popřípadě i mimo-uměleckého života?

Abysslooker: Satan je symbolem vzdoru vůči vnucenému světu a jeho zákonům. Je pak pochopitelné, že máme-li takové názory a zároveň se od nás očekává, že se budeme podřizovat zákonům tohoto světa, tak máme asociální tendence a potřebu uměleckého způsobu sebevyjádření. Pokud nežiješ v lese nebo jeskyni, tak se každá filosofie a ideologie obecně rozbíjí o zdi rutiny života ve společnosti. Takže čím častěji z tohohle vězení můžeš uniknout, tím lépe. Koneckonců „tvořivá osobnost“ stějně tak jako „satanista“ oproti běžnému člověku poněkud vyniká. Ale člověk je člověk, ať už si pro svou exkluzivitu nebo nadřazenost vymyslíš jakékoli vysvětlení. Takže hlavním problémem je přestat být lidská bytost, což je samozřejmě úkol převážně spirituální. Když se ale vrátíme zpátky na zem, tak dnes věnujeme daleko větší pozornost naší koncertní image, než tomu bylo před lety, ať už jde o naše svršky nebo o podobu scény.

9. Vždycky mě zajímá, jakou hudbu muzikanti poslouchají – jak je to s tebou/vámi, co v současné době členové BLACKDEATH poslouchají? Necháváte se ovlivnit cizí tvorbou? Mohl bys k tomu uvést nějaké příklady, které by posluchač na první poslech nemusel postřehnout? A mohl bys taky doporučit nějaké zajímavé ruské kapely a říci o nich třeba i pár slov?

Abysslooker: Já osobně prakticky žádnou hudbu neposlouchám. Jen čas od času, na koncertech nebo když se společně sejdeme, ve společnosti, možná pár nových songů či alb některých kapel nebo smrtelnou dávku ambientu. Takhle jsem se rozhodl už před mnoha lety a nemůžu říct, že bych tím trpěl. Pro tohle rozhodnutí existoval důvod – předejít jakémukoli ovlivnění, proto tahle zvrácená nevole vůči vnějším melodiím. Zdá se, že dostatek hudby, zvuků a hluků zní v mojí vlastní hlavě. Problémem je něco z toho vyjádřit. Nicméně nikdy jsem nepopíral vliv norského black metalu a jeho styl na mě působí stále. Potom nějaké staré thrash- a death-metalové skupiny (minimálně nakolik si je pamatuju) a asi i nějaké industriální kapely a samozřejmě Laibach. Promiň, ale žádné příklady nedokážu dát. Takovým věcem je věnována pozornost jenom, když se skládá, potom na takové vlivy s radostí zapomeneš. Vtipný na tomhle všem je, že vždycky budou posluchači a redaktoři, kteří s jistotou definují všechny naše zdroje inspirace, a to i když jsme o nich ani nikdy neslyšeli.

Pokud jde o ruské kapely, tak v různých ruských městech jsme hráli s takovými jako VTTA, Blackwinged, Teitanfyre, Psalm 666, Pogost, Koschuny, Bloodrain, Triera, Inhein, Pseudogod, Deakon, Barathron a jinými a některé z nich jsou velmi dobré. Col. Para Bellum: Co se mě týče, tak dneska black-metalové kapely už tolik neposlouchám. Vlastně jen abych zůstal informovaný. Většinou upřednostňuju thrash metal z osmdesátých a devadesátých let, někdy taky současný „staroškolský“ thrash. Taky jsem dost nadšenej z takzvaný experimentální hudby; mými favority jsou Laibach, Current 93, Der Blutharsch, Einstürzende Neubauten, Coil, Ain Soph, Allerseelen, Blood Axis, The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud, When, Nurse with Wound, The Residents, Psychick TV, Les Joyaux de la Princesse, NON, Raison d'être, Andrew King, Bobby Beausoleil, Boyd Rice, Death in June, Diamanda Galás, In Gowan Ring a pár dalších. Určitě nemůžu říct, že by mě thrash-metalové kapely inspirovaly po stránce psaní textů (možná ve mně evokují jen určitou nostalgii), ale pro experimentální kapely to platí bez debat. Takové skupiny jako Nurse with Wound nebo Current 93, raní Laibach a Einstürzende Neubauten pro mě vytvářejí silnou nevypověditelnou atmosféru, kterou dekóduju jako apokalyptickou zprávu. Popravdě všechny tyhle experimentální bandy a „první poslech“, který zmiňuješ ve své otázce, jsou navzájem neslučitelný; tahle hudba je pro maniaky bez jakýchkoli předsudků, takže už nemám co dodat.

Polar Maya: Nemůžu říct, že hudba, kterou poslouchám (většinou starý materiál jako Deathspell Omega, Burzum, Ulver, Satyricon, Mayhem, Laibach, Einstürzende Neubauten atd.), na mě jako na bubenici má nějaký vliv. Zřídka kdy (téměř nikdy) se pokouším poslouchat samotné bicí party a vnímám hudbu jako celek, navíc je můj sluch většinou zaměřenej na kytary a vokály. Z mého pohledu musí dát bicí hudbě jednolitost a agresivitu a nesmí hrát hlavní roli. Bicí jsou základy, ale ne dům – dům je bez základů nestabilní, ale základy jsou skrytý pod povrchem.

10. Co jakožto skupina, která začínala jako následovník mocných Darkthrone, říkáte na jejich hudební regres do stále hlubšího hudebního pravěku? (Osobně jsem tomuto vývoji po nějakou dobu nemohl přijít na chuť, ale ta naprostá upřímnost a zaujetí pro Metal s velkým „M“ mě nakonec přitáhly a i jejich poslední desky si užívám naplno.)

Col. Para Bellum: No, když uvažuješ o Darkthrone, všechno záleží na tom, co chceš slyšet: takzvanej trve black metal, nebo samotný Darkthrone. Pokud upřednostníš svůj zbožňovaný trve black metal, nezbývá ti než se omezit na „A Blaze in the Northern Sky“, „Under a Funeral Moon“, „Transilvanian Hunger“ a „Panzerfaust“. Jestli ale pro tebe Darkthrone platí jakožto událost ve světě metalu, pak samozřejmě pochopíš, že např. „The Underground Resistance“ jsou stejní Darkthrone jako nenávistí přeplněný „Panzerfaust“. Je to jen a jen Darkthrone, ne crust nebo nějakej jinej bullshit. Vzpomínám si, jak jsem se chystal prvně si poslechnout „Circle the Wagons“ a cítil těžkost u srdce z těch všech na hovno recenzí. Pak ale ten poslední riff hned v první „Those Treasures Will Never Befall You“ mi to moje srdce úplně ukradl. Rozumím tomu tak, že tohle jsou Darkthrone a nic víc. A „The Underground Resistance“ perfektní nebo téměř perfektní dílo. Na druhý straně samozřejmě pořád nedokážu přijmout jejich slogany jako „I am the Working Class“, ale koneckonců jejich texty nejsou moje starost.

11. Jedna asi ne zrovna originální otázka (na níž navíc sám znám odpověď z vašich webových stránek; ale pro ty, kteří je nenavštívili): proč jste při psaní svých textů postupně přešli od angličtiny k němčině?

Abysslooker: Jasně, německé texty jsou naše prokletí. Byl to a stále je svýho druhu experiment, který mimochodem naši popularitu nezvyšuje, ale to je nám jedno. Důvodem pro německé texty byla skutečnost, že němčina je oproti angličtině víc „brutální“ a „agresivní“ (přinejmenším to tak ruským uším zní), což velmi dobře pasuje k naší hudbě. A taky, jak jsem už zmínil výše, jsme byli ovlivněni Laibach, jejichž rané nahrávky byly v němčině. Potom bych měl zmínit i půvab raných experimentů Einstürzende Neubauten, Blixův vokál byl v tý době obzvlášť pozouhodnej.

12. Na svých ranějších nahrávkách jste užívali klávesy a dokonce jste stvořili několik z převážné části či zcela ambientních skladeb (např. Unter den Toten, 47° 9' S. Br. und 126° 34' W. L., Die Maskerade in Schwarz). Neplánujete někdy v budoucnu do své hudby zase trochu toho ambientu či industriálu zapojit?

Abysslooker: No, je snadný přidat track s klávesama, když programuješ bicí automat, ale jestliže je metalová kapela v plné sestavě, nejsou klávesy nástrojem, s nímž by se měla zaobírat… Takže asi tak. Přesto jsem na klávesy hrál, když jsme na koncertech hráli cover Summoning. Mimochodem naše zcela nemetalové skladby byly inspirovány některými opusy Laibach, ale stejně tak instrumentálními skladbami raných Morbid Angel (i když je možná pořád používají, nevím). Samozřejmě jsem někdy myslel a stále myslím na nějakej ambientní, elektronickej nebo symfonickej track pro naše nové album nebo EP, ale tahle idea ještě nebyla přivedena k životu. Během naší mini tour s Azaghal v roce 2013 jsme používali zkrácenou a remixovanou verzi naší „Die Maskerade in Scwarz“ jako intro. Možná ji někdy vydáme, je to jediná hotová skladba tohohle druhu.

13. Na svých webových stránkách také píšete, že nahrávky „Satan macht frei“ a split s Leviathan považujete za vůbec nejslabší materiál BLACKDEATH. (Což považuji za zajímavé, protože minimálně song „Satan macht mich frei“ já osobně naprosto zbožňuju!) Kterou nahrávku (nebo i konkrétní skladbu) považuješ naopak za nejpodařenější, za pravou tvář BLACKDEATH? Popřípadě se kterou nahrávkou by po tvém soudu měl člověk, který o vás třeba dosud neslyšel, začít, aby pochopil, co jsou BLACKDEATH zač?

Abysslooker: Jsem si jistej, že „Gift“ je naše nejlepší album. To jsou teď BLACKDEATH. Takže tím je nejlepší začít a pak zkusit „Phobos“ a potom – aby se předešlo nějakým sofistikovaným a filosofickým meditacím a obtížným integrálním kalkulacím – je asi nejlepší poslouchat naše nahrávky v náhodném pořadí.

14. A závěrečná otázka. Máš v současné době představu, kdy se na vás můžeme opět v Čechách nebo na Slovensku těšit?

Abysslooker: Samozřejmě by pro nás bylo skvělý hrát zase v Čechách a poprvé na Slovensku, ale jediná věc, kterou teď můžu odpovědět je: někdy v budoucnu…

15. To je tedy pro tuto chvíli z mé strany vše. Děkuji ti moc za tvůj čas! Pokud máš chuť ještě něco dodat, máš možnost.

Abysslooker: Děkuju ti za tenhle rozhovor. Bylo mi potěšením odpovídat na některé skutečně zajímavé otázky. Omlouvám se, pokud jsem některé z nich nezodpověděl úplně přesně, ale víš, jak to chodí, když se člověk chce vyjádřit.

Dělej, cokoli chceš.

Otázky: 15
Odpovídal: Abysslooker, Polar Maya, Col. Para Bellum
Oficiální stránky: Blackdeath
Národnost: Rusko

Přečíst »

Interview with Blackdeath

| 24.8.15

 
The roots of Russian band BLACKDEATH reach in fact until 1995, when initially under the name Draugwath (later also Black Draugwath) one of the very first black metal records in Russia were created. Practically from the very outset forms the core of the band fraternal pair Abysslooker (guitar) – Col. Para Bellum (bass, vocals), to which in 2008 joined permanently lovely Polar Maya (drums) and since 2014 at some live performances completes full line-up Der Nukleare Herjann, chief of Heidens Hart Records, under whose wings are BLACKDEATH’s records since 2013 published.

1. Hi, I salute you! As I had the opportunity to register, responses to your still fresh album “Gift” are mostly entirely positive. Did you expect such response? How long have you been working on the new album and are you utterly satisfied with the result? On your own website is stated, that the latest album is a minor step back into the past; why did you decide for such strategy? And what direction will your next creation aim? 

Abysslooker: Infernal hails! Well, we saw that “Gift” was more straightforward album comparing to our previous works so of course we expected listeners to appreciate this. We began working on it back in 2012, in fact long before “Phobos” was released as we had problems with Swedish Unexploded Records which delayed the release of “Phobos” for more than a year. The decision you asked about had offered itself as new songs began coming in more old-school way. It was as if something asked about the change. Our minds or “Spirit of a wolf” (Draugwath) or whatever. So the first “Gift” songs, which had more avantgarde touch in them, were rather strongly edited afterwards. In general “Gift” is our fastest album ever, and I myself also consider it as our most aggressive work and I still have a pleasure playing it, that’s the point. Yes, I can say I’m satisfied with the result, perhaps even utterly. And for now I can’t say for sure whether our next album will be simpler or more difficult than “Gift”. We are just in the beginning of works on it.

2. During existence of your band, you obviously have gone through some musical evolution, which certainly is related to the gradual acquisition of (not only) musical experience, as well as with personal changes of the line-up. But between 2008 and 2013 is in your case that development so boisterous, that I can’t forgive myself a question: what was during this period, which culminates with the fabulous psychedelic album “Phobos”, your strongest musical influence? 

Abysslooker: I can’t remember anything supernatural during this period, neither anybody of us was in mental hospital then. Perhaps beginning of the period you mentioned was utterly prosaic. We were just learning to work with drums as our previous drummer to say the truth was not good at all (let alone the fact that for many years Blackdeath had been so called studio-project). Well, a listener is able to judge the band’s activity mostly by its albums, by these obvious landmarks, so all the processes of changing escapes his attention. On the other hand, a musician develops, whatever you mean by that, gradually, change by change, and in a result he takes his creations as something natural however cliched it would sound. “Katharsis”, a precursor of “Phobos”, had been worked out since “Vortex” period so we just moving slowly in this psychedelic direction. We had become much more trustful to drums and paid more attention to drum fills and so on and so on. But, as the main composer of the band is me, perhaps something was changing in my brain, you never know. And “Phobos” for sure is our most pained album, we discussed and argued a lot while working on it. But I must admit my enthusiasm on “Phobos”, when the recording was finished, died out rather fast. It became hard for me to play it on rehearsals and gigs, I even thought sometimes “Was it me who composed this stuff?” I guess all this may be considered as a continuation of my previous answer concerning “Gift”.

3. And the previous question joins immediately a supplementary one. As I already mentioned above, the drums in BLACKDEATH are since 2008 operated by Polar Maya. Since then she is also the author of all visual aspects of your band, whether it’s album covers, logos or merchandise. And as we know, women are – compared to men – endowed with somewhat different abilities, skills and passion, which is in the realm of art especially well obvious. Do you think that the very fact, that there is a woman in your band, adds to your music something that for sure wouldn’t be there, if the female factor was not present? 

Abysslooker: I don’t believe in any female factor in our music. Maya is a quite essential part of Blackdeath indeed but this doesn’t tell on our composing activity. When our previous drummer left the band we tried also with two other guys but Maya won the competition, and by her performing capabilities only. Well, a stereotyped view of matters doesn’t mean wrong one exactly but sometimes you have to admit that a stereotyped view is too vague or that just this case stands out of a typical row. I mean I can’t say our gender differences affect our team-work somehow. Also I must add that it is me or Colonel Para Bellum who still generates ideas for Blackdeath’s album covers, Maya just paints them.

Polar Maya: From my side I don’t feel any effect of a female factor inside the band. I can't rate if there is any unconscious influence of that factor in my activity, be it music or painting. But I certainly can feel the influence of this factor when we give a concert or go on a tour. Mostly people don’t accept me as a natural component of the inner black metal environment. Usually I feel a kind of unspoken distrust and suspicion to a female drummer. And this seems quite reasonable, because drums more than any other musical instrument (at least in black metal) is masculine. Even when people make their best not to show this suspicion I never feel myself… well, “on a solid ground” in a circle consisting almost exclusively of men. It’s like you’re a part of the community but at the same time always a little aloof. There is some spiritual wall and this cannot be denied. And I think it is normal and natural, I am far from the self-deception of feminist’s pretension to full equality, and I really don’t need this – in fact there is something interesting to be in such an alien position.

4. In the introduction I also mentioned that BLACKDEATH’s origins actually date back to 1995, which makes you one of the oldest Russian black metal bands. Could you please outline how did black metal or generally extreme metal scene in Russia at that time when you started the band looked like, and compare it with the current situation? What do you think has changed for the better, what for the worse – generally and also specifically for BLACKDEATH? And is there any censorship in Russia in relation to the extreme music? 

Abysslooker: Of course things have changed, time and an industrial progress would change anything. The first black metal bands were born in Russia on the waves of incredible enthusiasm and ecstasy when black metal was really supposed to be not only just a new musical style. And that’s the point. Very few had internet in Russia then, we lacked for information, equipment and so on, but all these didn’t matter so enthusiastic we were. I know people who are absolutely sure that those times were better – truer, cleaner – that new generations are spoiled and all this veteran’s bla-bla-bla. But nobody of us don’t care of “good old days”. Past is just a basement for us, and for us nowadays is far and away better. We have obtained a lot of experience and, most important, we can use it. Of course we have a lot of equipment now and far better than it was back in 90’s. In general black metal has become quite typical musical form, though I don’t say it is bad or good. It’s just a change and it would be silly to hope it would never happen.

Well, as for censorship here in Russia. After the well known prohibitions of Behemoth, Marilyn Manson, Cannibal Corpse gigs, I can say nothing but yeah, we have it. Those are famous bands and orthodox christian freaks knew very well how these guys were really bad and dangerous so they tried to defend mother-Russia from their rotten influence. On the other hand those prohibitions were a kind of paroxysm and when Mr. Putin claimed he was not responsible for them the hysteria stopped, as it seems now. Then bands like Nargaroth, Inquisition never met problems here. And Slayer too by the way. On the third hand (if it is), as I know, the last year the black metal fest was prohibited in the Far East of Russia while all the bands were local. So censorship depends on… Ah, hell knows on what it depends. It can be definitely said that problems are inevitable for the right wing gigs as well as for opposition’s gigs.

5. You more and more frequently perform abroad since 2012, among others you drove through Europe alongside far-famed Inquisition in early 2015, when you stopped also in Prague. Do you like live performing, or you take the tour as a necessary evil and an indispensable part of self-presentation? (By the way, if there were no Prague gig, than you’re probably not one of my favorite bands today.) And can you mention any extraordinary event of any of your tours, an interesting meeting or perhaps some especially well-done or vice versa abortive performance? 

Abysslooker: Thanks for your remark! We like live performing indeed. For everybody of us, and I know it, liking gigs doesn’t mean liking a public. I myself may be thankful to the audience, sincerely, but it is me for whom I’m performing on the stage. Of course, it’s silly to deny any self-presentation through gigs but it is not the main point. The main processes take place inside of me. Of course you can point at Burzum, Darkthrone and so on, but I believe for a long time now that a studio band is a kind of masturbation and only gigs provide complete sex. I myself remember Blackdeath’s studio period as a kind of comatose state. And a tour is not evil at all, it’s one of the greatest things for a musician. All the pleasures of life through the highest self-control. And a long tour is especially crazy, you just forget in what town you performed yesterday and your immediate care in the morning is to sober up faster as soon as possible. I can’t remember anything really extraordinary that would amuse your readers. Something happened to us for the first time, we met musicians, some incidents took place – all these seemed extraordinary to us but then it just melted in the long row of experiences. Well, our gig in Paris back in 2012 was a failure though some people really liked that performance. At least we can say “if fail than in Paris”.

Polar Maya: I remember well the concert in Prague, because it was really special. This was the first time when the drum set was placed on the very edge of the stage, right in the front of the audience. Besides that there was a very bright spotlight above the stage which was aimed directly into the eyes of a drummer and this lamp literally pressed on my brain, acting on me as a hypnotist’s pendulum. At first glance all that seemed a big problem and I was shocked by such a nightmare situation. But, actually, sometimes it happens that a strange situation (crazy light or too loud sound in the monitors) suddenly works on you and not against you. That concert in Prague was the event where the usual reality of the concert turned out to be a completely different reality due to that abnormal situation on the stage. As if you are hopped up, but without using any drugs. This state of mind gives a feeling of complete freedom on stage, the energy that you emit from yourself and one you receive from the public becomes more furious and clearer. In my experience I had several concerts which brought me into such a condition, but in this sense the concert in Prague was the most unusual and outstanding experience.


6. Do you have any experience with prejudice – whether negative or positive – because you’re not black-metal band right from Norway or Sweden? Do you think that in today’s globalized world can such details as where the band comes from, even still play a role? 

Abysslooker: I think the world is still globalized not enough that people would forget about the differences between countries. So some still conceive Russia as an exotic country while the others just dislike it. We have come across both perceptions, the first one mostly led to positive remarks by the way.

7. Do your music and lyrics have any comprehensive ideological background, or it rather reflects your immediate moods and ideas when it comes to composing music; and how is it regarding Col. Para Bellum in the case of lyrics? I’m trying to allude to why you call your style exactly Apocalyptic Black Metal. 

Abysslooker: As for composing I would say that musical “ideology” is dictated by my own musical tastes but of course my mood can affect the creative process though this eventually tells on certain riffs of the whole song only. In my view aggressiveness and dark and obscure atmosphere and some insanity convey the picture of the apocalypse quite well. Apocalyptic black metal just depicts the modern world which is moving and crawling and rushing to its inevitable end.

Col. Para Bellum: My texts are only pictures which I contemplate while listening to Abysslooker’s riffs. When he presents his new song for which I should create a lyric, usually I have some vision in my mind. Afterward I only try to express this vision in words. Nothing more. These visions have some dark irredeemable atmosphere and they are overfilled with Apocalyptic feeling. I had never saw the future, only the End. And I don’t believe in the future, only in the End. That’s why Blackdeath plays Apocalyptic Black Metal.

8. What does Satan – whose variety of names appears in your lyrics – mean to you? And to what extent is this idea or concept reflected in your artistic or possibly extra-artistic life? 

Abysslooker: Satan is a symbol of defiance to the imposed world and its laws. Of course having such views and being supposed to behave in a law-abiding way we are into asociality and artistic self-expression. Eh, if you don’t live in the forest or cave any philosophy and ideology generally are breaking up on the walls of routine living among the society. So the oftener you can escape from this prison is the better. After all a “creative personality” as well as a “satanist” is a bit more outstanding than a usual person. Human is human whatever you invent in explanation of your own exclusiveness and superiority. So the main problem is to stop being a human being which of course is more spiritual task. Turning back to the Earth, nowadays we give far more attention to our stage image than several years ago, both our garments and a set.

9. I'm always interested in what music musicians listen to. How is it currently with you and other bandmates? Do you let somebody else’s music affect your own creation? Could you give any examples of such influencing which would listener might not notice at first hearing? And could you also please recommend some interesting Russian bands and tell perhaps a few words about them? 

Abysslooker: I myself practically don’t listen to any music. Just from time to time, at the gigs or when we gather together, in company, perhaps new songs or albums of some bands or a lethal dose of ambient. I decided this many years ago and I can’t say I suffer from it. There were reasons for such a decision – to avoid any influence, then this sick annoyance at outer harmonies. It seems I have enough music and sounds and noises sounding in my head. The problem is to express something of that. However, I haven’t never denied the influence of Norwegian black metal and their style still affects on me. Then some old thrash and death metal bands (at least how I remember them) and, perhaps, some industrial bands, Laibach of course. Sorry, I can’t give any examples. Such things are being paid attention to while composing only, then you happily forget such influences. The funny thing in all this is that there always be listeners and reviewers who would define for sure all your sources of inspiration even if you have never heard them.

As for Russian bands we played gigs in different Russian cities with such bands as VTTA, Blackwinged, Teitanfyre, Psalm 666, Pogost, Koschuny, Bloodrain, Triera, Inhein, Pseudogod, Deakon, Barathron and other, some of them are very good.  

Col. Para Bellum: As for me, today I listen to Black Metal bands not so much. Basically just to stay informed. Mostly I prefer Thrash Metal from 1980s and 1990s, sometimes present-day “old school” Thrash Metal bands too. Also I’m very enthusiastic with so called experimental music, my favourites are Laibach, Current 93, Der Blutharsch, Einstürzende Neubauten, Coil, Ain Soph, Allerseelen, Blood Axis, The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud, When, Nurse with Wound, The Residents, Psychick TV, Les Joyaux de la Princesse, NON, Raison d'être, Andrew King, Bobby Beausoleil, Boyd Rice, Death in June, Diamanda Galás, In Gowan Ring and some other. Of course I cannot say that Thrash Metal bands inspire me to the lyrics writing (maybe they invoke to my nostalgia only), but as for experimental bands it admits of no doubt. Such bands as Nurse with Wound or Current 93, early Laibach and Einstürzende Neubauten create for me very strong irredeemable atmosphere which I unscramble like an apocalyptic message. To say the truth all these experimental bands and any “first hearing” you mentioned in your question are incompatible, this music is for open-minded maniacs, so I just have nothing to add.

Polar Maya: I can’t say that the music I listen to (mostly old stuff like Deathspell Omega, Burzum, Ulver, Satyricon, Mayhem, Laibach, Einstürzende Neubauten etc.) has an influence on me as a drummer. I rarely (almost never) try to listen to drum parties themselves and perceive music as a whole, moreover, my hearing is mostly focused on guitars and vocals. In my view, drums must give to music solidness and aggression and must not play a leading role. Drums are the foundation, but not a house – a house is shaky without a foundation, but the foundation is hidden under the ground.

10. What you, as a band which began as a follower of the mighty Darkthrone, say about their music regress into a deeper and deeper musical prehistory? (Personally, I didn’t like this development very much for some time, but that their absolute honesty and passion for Metal with the capital “M” finally drew me in and I enjoy all of their discography to the fullest.) 

Col. Para Bellum: Well, while examining Darkthrone it’s all according what you want to listen to: so called True Black Metal or Darkthrone itself. If you prefer your adorable True Black Metal, the only way for you is to be limited with “A Blaze in the Northern Sky”, “Under a Funeral Moon”, “Transilvanian Hunger” and “Panzerfaust”. But if you value Darkthrone as an occurrence in Metal world, then of course you understand that, for example, “The Underground Resistance” is the same Darkthrone like filled with hatred “Panzerfaust”. It is Darkthrone only, not crust or some other bullshit. I remember, when I was about to listen “Circle the Wagons” for the first time, I felt heavy-hearted because of all these shitty “reviews”. But the last riff of the first song “Those Treasures Will Never Befall You” totally stole my heart. I understood that it is Darkthrone and nothing more. And “The Underground Resistance” excellent or even perfect work. Of course, on the other hand, I still can’t accept their slogans like “I Am the Working Class”, but at long last their lyrics are no concern of mine.


11. One probably not very original question (of which in addition I know the answer from your website, but for those who have not visited it yet): why have you when writing your lyrics gradually switched from English to German? 

Abysslooker: Yeah, the German lyrics is our damnation. It was and still is a kind of experiment, which doesn’t boost our popularity by the way, but we don’t care. The reason for German lyrics was the fact that German language is more “brutal” and “aggressive” than English (at least it sounds such for our Russian ears) so it accords with our music very well. Also as I’ve said above, we were influenced by Laibach whose early creations were in German. Then I may mention the charm of early experiments of Einstürzende Neubauten, Blixa’s vocals were quite striking then.

12. On your earlier recordings you have used also the keyboards and you've even created several largely or entirely ambient tracks (eg. Unter den Toten, 47 ° 9 'S. Br. und 126 ° 34' W.L., Die Maskerade in Schwarz). Do you intend involve again into your music a bit of ambient or industrial music anytime in the future? 

Abysslooker: Well, it’s easy to add a track with keyboards while programming drum-machine, but when a metal band has a full line-up keyboards is not an instrument that should be bothered about… Something like that. Though I played keyboards when we performed Summoning’s cover on the gigs. By the way, our entirely non-metal tracks were inspired by some Laibach’s opuses as well as the instrumentals of early Morbid Angel (though they may still use them, I don’t know). Indeed, I myself sometimes thought and think about some ambient or electronic or symphonic track for our new album or EP but the idea still has never been put into life. During our mini-tour with Azaghal in 2013 we used the shortened and remixed version of “Die Maskerade in Schwarz“ as an intro, perhaps we’ll release it somehow, this is the only ready track of such a kind.

13. On your website you also stated that records “Satan macht frei” and split with Leviathan you consider to be the weakest material of BLACKDEATH. (Which I find interesting, because at least the song “Satan macht mich frei” I personally absolutely adore!) Which recording (or even a specific song) you therefore consider to be the best and so to speak the real face of BLACKDEATH? Or alternatively, which of yours recordings according to you is the best to start with in order to understand what the BLACKDEATH stands for? 

Abysslooker: I’m sure our best album is “Gift”. Blackdeath now is that. So it is the best to start and then try “Phobos” and then – in order to avoid any sophisticated philosophical meditations and difficult integral calculations – perhaps, it’s better to listen to our recordings in random order.

14. And the very final question. When will we probably have the opportunity to see you again live in the Czech Republic or in Slovakia? 

Abysslooker: Ah, of course it would be great for us to perform again in Bohemia and for the first time in Slovakia but the only thing I can answer is in some future…

15. Well, this is all for now from my side. Thank you very much for your time! If you desire to add something, you have the chance. 

Abysslooker: Thank you for this interview. It was a pleasure for me to answer some really interesting questions. Sorry if I didn’t answer some questions exactly but you know how it is, when people want to express themselves.

Do what thou wilt.


Questions: 15
Answers: Abysslooker, Polar Maya, Col. Para Bellum
Band page: Blackdeath
Nationality: Russia
Přečíst »