Vyvrženo peklem Vol. III

| 29.7.15

Do třetice všeho dobrého? To asi ne. Ale jistě nepohrdnete něčím ZLÝM. Jistě si vzpomínáte, když jste po mnoha ublízaných kapelách s pěkným zvukem poprvé narazili na nějaký primitivní zlobordel. Ať už to byli Darkthrone, Belketre (kterým brzy vyjde nové album, ale pššt) nebo Beherit, nejspíše jste si mysleli, že tady je něco sakra špatně a hodně jinak. Možná jste tomu bordelu i smáli. Avšak když zmizel škleb ze tváře, dostavila se málem posvátná úcta. Fuck-off přístup a hlavně fanatická chuť zhmotnit svou abstraktní vizi temnoty dokáží hodně. A co na tom, že si kapela nabrala více než zvládne. Nezájem, že se to skoro nedá poslouchat. Někdo svou vizi pak dotáhne do pomyslné dokonalosti a žánru se představí další poklad. Někdo to věčné tápání v temnotách nezvládne a kapela upadne do zapomnění. Mladé kapely, které jsou prezentované níže, se s hudbou moc nepářou, ale agresi a temnotu vyzařují přesvědčivě.

Není jasné kdo v rakouských Brånd vlastně hraje, ale přísný rehearsal sound a povědomý vokál naznačují, že by kapela mohla mít velice blízko ku známějším Kringa. Blackový rock´n´roll ve stylu Ildjarn, Akitsa či Bone Awl je ve své primitivnosti takřka bezchybný, není však určen každému. Kazetové demo vydané Voidland Shelter by se mělo brzy dočkat nového nákladu, ale dnes máme k dispozici stream.

Narazit na dobrou, brutální primitivnost v severoamerickém blackovém stylu dnes není vůbec jednoduché, ale přece se občas zadaří. Není tedy divu, že chystané debutové album floridských Caveman Cult údajně vydá label Ryana Förstera z Blasphemy a Conqueror. "Rituals of Savagery" zkrátka vraždí, přesvědčte se sami.

Španělé Suspiral hrají bestiální black/death nad kterým se vznáší oblak tajemna a sedmi psychických poruch. Přímočarou agresi prolíná bizarní nářek kytar a disharmonie s klávesami, byť jsou užity dost prvoplánovitě, ihned Suspiral katapultují do kategorií "na tuhle kapelu bych si měl dávat pozor" a "lepší než [random goatfago band]". Dvouskladbové demo "Dawn of Kezef" vyšlo na kazetě u Equinox Discos.

Metal smrti ve stylu Grave Miasma, Antediluvian nahraný v jeskyni. Pro někoho lákavá představa, jiný si odfrkne, že sraček tohoto typu slyšel už příliš mnoho. Pokud nepatříte do druhé kategorie, tak je možné, že v demu "Consecration of the Temple" odkryjete velký příslib. Kapela pozvolna sbírá zkušenosti, na adresu živých vstoupení Qrixkuor zaznívají samé komplimenty... Že by se nám rodilo další nadějné ZLO?

Bordel indických Tetragrammacide je určen pouze těm maniakům, které už nerozhodí ani zvěrstva typu Deiphago, Nyogthaeblisz či Hellfire Deathcult. A to lze říci, že přiložené demo "Tetragrammacidal Oration" zvukově ještě není za hranou, tak jako například materiál určený pro splitko s Infernal Sacrament a Lord of Depression. Kdo ví, co se bude teprve dít na chystaném sedmipalci "Typhonian Wormholes", který vydají Iron Bonehead. Věnovačka všem "nemocím, genocidám, znásilněním, vraždám a vrahům" rovněž napoví

Přečíst »

František Štorm

| 27.7.15

1. Zdar František. Najnovším príspevkom do diskografie MASTER´S HAMMER je ďalší zo série prázdninových singlov „Kult mládí a mrazu“, ktorý vyšiel začiatkom leta. Prečo opakovane práve tento termín? Je to viac-menej náhoda, alebo skôr pozostatok akejsi prchavej sladkej chute tohto obdobia dokonalej slobody a voľnosti, kedy bola škola tak vzdialená?

My jsme vinylové singly sami začali vydávat v roce 2012, ale úplně první sedmipalec vyšel v Německu už v roce 1991, tam byly 2 skladby z ještě nehotového alba Jilemnický okultista. Teď je to spíš takové prázdninové povyražení sestavené z nesourodých nápadů, které většinou na řadové desky nepatří. Obávám se ale, že teď vzhedem k šíleným termínům výroby se to bude muset plánovat s velkým předstihem. Mimochodem skoro jsme omdleli, když jsme dostali informaci, že vinyl Mortal Cabinetu bude asi až 6 měsíců po CD. Těmi singly si Master's Hammer zpestřuje letní období, kdy se nic neděje, kdy se nechce sedět v rozpáleném studiu a radši se plácáme někde u vody nebo na horách. Jezdíme na výlety a navštěvujeme se s přáteli a ty singly rozdávám jako pozdravy.

2. Aké ročné obdobia vlastne preferuješ? Je práve leto tvojim favoritom, alebo ti čosi svojské a neopakovateľné ponúka každá ročná doba?

Mám rád teplo, ale letošní zimu jsem si nádherně užil, posledních několik let jsem jí totiž vůbec neviděl díky svým zimním pobytům v Indii. V únoru jsem se proháněl na běžkách v Novohradských horách a v zasněžených lesích jsem načerpal spoustu obrazů. Normálně se tou dobou válím na pláži v Goe a komponuju písně.

3. Inšpiráciou k novému singlu „Kult mládí a mrazu“ bola jeho titulná maľba. Čo považuješ za svoju najsilnejšiu inšpiráciu všeobecne?

Teď je to divoká příroda a podivné úkazy, jezera, balvany, pahýly, zamrzlý rybník, ale to jsou jenom kulisy příběhů, které si tam dosazuji. Ješte všeobecněji je to hniloba, rozklad, dekadence, bludařství, pavědy a vůbec pseudo- věci, je toho pořád plno všude okolo nás.

4. Si vo všeobecnosti známy ako veľmi plodný a kreatívny človek. V čom podľa teba tkvie tá sila, ktorá ťa núti opakovane vyjadrovať svoj pohľad na svet svojim umeleckým stvárnením?

Asi mě nebaví obyčejné věci, vždycky jsem chtěl něco víc a vždycky mě lákaly krajní možnosti. Strašně duševně trpím když třeba dva dny nic nenakreslím, moje terapie je jedině v tvorbě, jakmile začnu dělat, hned se má mysl zjasní.

5. Čo František Štorm a sny? Stáva sa ti, že sen sa stane prvotným impulzom tvojej ďalšej tvorby? A keď to zoberieme vo všeobecnosti: si človek, ktorý si premieňa sny na skutočnosť?

Neumím si přesně zaznamenávat sny a trochu podezřívám lidi, kteří to umějí že si vymýšlejí, ale i tak je to obdivuhodné. Mě se zdají blbosti, žádné snové ani nadsmyslové sensace se u mě běžně nekonají. Snažím se být povrchní ve smyslu "nad věcí". Můj "sen" je teď dokončit desku s Mortal Cabinetem a tomu věnuju veškerou sílu a čas.

6. Púšťaš sa do tvorenia novej hudby s rovnakou vášňou ako je tomu v prípade tvorby nových kresieb, skíc, plastík, alebo povedzme vytvárania nového písma? Má pre teba každá nová nahrávka MASTER´S HAMMER rovnakú váhu ako nový font?

Všemu je třeba věnovat nějaký díl emocí a řemesla, v hudbě se ale u mě o řemesle nedá mluvit, ponevadž neumím noty, takže tam se cítím o hodně svobodnější než v grafice, kterou jsem vystudoval a dokonce učil. Začal jsem poslední dobou víc kreslit a nejlepším tématem je samozřejmě ilustrace k hudbě, to jsou obrázky, které mají okamžité uplatnění na obalu nebo na tričku, není to práce "do šuplíku", o to víc mě to naplňuje.

7. Keď sme pri tom písme, mám ešte jednu otázku: ktorý zo svojich doterajších fontov považuješ za ten najdokonalejší, alebo existuje na druhú stranu niečo s čím v konečnom dôsledku nie si spokojný? A je nejaká z tvojich prác, ktorú máš rozpracovanú už (pre teba) neúmerne dlhý čas, ale stále cítiš, že to stále nie je ono?

Nikdy nic není ono, každá práce má chyby, dokonalost neexistuje a to je dobře. Nápady je třeba dokončovat, dávám sám sobě termíny aby se nevytratila syrovost a živost, a nepřetahuju. Na jaře jsem dělal na písmu s názvem Alebrije (alebríche) které jsem si vyrobil pro hudební obaly, mám k tomu řadu asociací a hodně ho teď používám pro vlastní věci.

8. Skús trochu poodhaliť tvoju ďalšiu zábavku a tou je varenie zlatého moku. Robíš to len a len pre vlastné potešenie, alebo máš v tomto smere aj nejaké vyššie ambície?

Je to jen pro vlastní potřebu, fans a moje návštěvy. Kvalitou překoná všechna piva na světě, je to malá várka okolo 20 litrů takže snadno uhlídáš kvalitu a hlavně máš 100% kontrolu nad surovinami. Měl by to dělat každý, není to náročné ani drahé. Teď s tím ale končím, dělám design pro několik malých pivovarů a kamarádi už mě zásobují tak, že vařit nemusím.

9. Jednou z činností s ktorou si sa počas svojej kariéry stretol sú tiež odborné prednášky. Myslíš si, že aj v tomto smere sa dá hovoriť o istom druhu umeleckej činnosti? Sám z vlastnej skúsenosti viem, že správnym podaním je možné udržať záujem poslucháčov aj s na prvý pohľad menej atraktívnou témou, ale platí to samozrejme aj naopak. A stalo sa ti niekedy, že medzi tvojimi poslucháčmi sedel aj niekto v tričku MASTER´S HAMMER  ?

Ano, zrovna letos v květnu v Mexiku, kde jsem měl dvě přednášky a třídenní workshop na dvou universitách, dokonce přišli z místní televize a ptali se mimo jiné i na hudbu. Přednášková činnost mě nikdy nebavila - je to vlastně zbytečné trmácení, ale má dva zásadní užitečné plody: 1. při sestavování přednášky si člověk udělá pořádek v archivu vlastní tvorby, 2. potká staré i nové zajímavé lidi, no a nakonec je to i dobře honorováno.

10. Na chvíľku sa vrátim k hudbe. Tvojou najnovšou aktivitou na tomto poli je pôsobenie v projekte Mortal Cabinet, ktorý by sa vo finálnej fáze mal predstaviť aj naživo. Bude to naozaj tak? Čo ťa po toľkých rokoch odmietania živého hrania s MASTER´S HAMMER nakoniec presvedčilo? A neprivedie to aspoň teoreticky na pódiá jednorázovo aj Pánovo Kladivo?

Když bude zájem a čas, zkusíme třeba i cover starších MH, ale pro Mortal Cabinet už od začátku skládám hudbu tak, aby se dala provést i na podiu, jsou to mnohem jednodušší, průzračnější písně. Navíc mám v MC vedle sebe dva výrazné showmany, bude to hodně brutální cirkus. Chci si vážně odpočinout od metalu, moc se na to těším, křest bude koncem listopadu v Rock Café v Praze.

11. MASTER´S HAMMER sa od vášho návratu prezentuje ako voľné zoskupenie hudobníkov, kam jednotliví členovia prichádzajú a odchádzajú podľa potreby, či chute spolupracovať. Je to naozaj tak, alebo pri tvorbe nových skladieb už dopredu vieš, kto sa vo finálnej verzií objaví a kto nie? A čo je s takmer kultovou postavou MASTER´S HAMMER Vlastom Voralom? Vstúpil z hudobného kolotoča už definitívne?

Momentálně je funkční spojení já a Necrocock, rád dělám s bubeníkem Honzou Kapákem, ostatní hosty zvu spíš jen proto, aby to nevypadalo, že hudbu dělá jen jeden člověk u počítače. Nejsem příznivcem častého hostování, předělávek, coverů, hommage a fúzí a nejradši pracuju sám.
MH je neexistující kapela, rozpadlá snad ještě dřív než začala. Obsahuje příběhy několika lidí, které by bylo zajímavé někdy zmapovat, jenomže oni se většinou po opadnutí hudebních ambicí zabývají normálním životem, což už asi nikoho nezajímá. Vlasta Voral se ale stal labužníkem svého neobyčejného života, užívá si ho v Indii i v Pyšelích plnými doušky. Kultovní postavou je spíš Necrocock, to je ale známá věc.

12. Ako som spomínal skôr, v živote si sa už venoval množstvu umeleckých odvetví. Existuje v tomto smere niečo, čo ti zatiaľ zostáva skryté, alebo na čo si prípadne netrúfaš?

Je toho samozřejmě hodně, co mi uniklo, na stará kolena bych chtěl víc malovat, ale člověk by neměl mluvit o plánech, tak jen takto obecně.

13. Svojho času si sa pustil do písania knihy „Eseje o typografii“, pričom zďaleka nie som sám, kto považuje výsledok za veľmi vydarený. Nechystáš v budúcnosti svoj ďalší knižný príspevok?

Možná, ale nebylo by to o typografii.

14. Okrem kapely MASTER´S HAMMER si známy tiež opakovaným hosťovaním na albumoch plzenskej Umbrtky. Čím ťa oslovilo práve toto originálne zoskupenie, že si nakoniec súhlasil so spoluprácou? Dostávaš takého ponuky, alebo žiadosti pravidelne?

Můj nesnesitelný hlas se nedá použít k jinému hudebnímu základu než mému, já držím ty akordy trochu jinak než ostatní, ono to specificky barví ten kartáčový spodek, a chrčení se pak propojí a udělá to ten MH sound. Nerad hostuji, i když nabídky dostávám. Pokud vím, nazpíval jsem Umbrtce několik slov do jedné písničky a nakreslil variantu loga. Já myslím, že kapela si má zvát vokalisty jen na doprovod, pak to funguje jak má.

15. Svojho času si stvoril jednorazový, ale vskutku interesantný projekt Airbrusher. Je to už definitívne uzavretá záležitosť, alebo niekedy v budúcnosti pripúšťaš aspoň možnosť reedície rovnomenného debutu?

To bylo jen pár kousků doma pálených CD pro kamarády s ručně tištěným obalem, šlo o technické "oživení" nově postaveného studia v Domaníně r. 2008, nemělo to žádné další ambice, kromě participace na hypotetickém projektu "Pornografičanka" který jsme vymysleli s Karlem Halounem. Možná to časem zremixuji a vydám. Airbrusher se ale dostal vloni do ucha Samirovi Hauserovi a na jeho základě mi zavolal, čímž vznikl Mortal Cabinet.

16. Na záver si neodpustím otázku, na ktorú budú zvedaví čitatelia asi najviac. Objavila sa veľmi vydarená reedícia dosky „Ritual“. Bude ju v budúcnosti nasledovať aj „Jilemnický okultista“, prípadne „Šlágry“ a „Mantras“?

Na reedice bude dost času až budeme v důchodu, teď jsme naprosto šíleně zavaleni prací na nových věcech.

17. Vďaka za rozhovor. Niečo na záver...

Nic mě nenapadá, jenom jestli někdo nemáte nějaký dobrý semínka z vlastních veselejch kytek, mě to letos všechno slimáci zničili...

Otázky: Dagon
Odpovídal: František Štorm
Oficiální stránky: Master´s Hammer
Národnost: ČR

Přečíst »

Der Weg Einer Freiheit - Stellar

| 24.7.15

Některé články se nepíší lehce. Zvláštní na celé věci je, že se obvykle týkají mých třetích setkání s deskou oblíbené kapely, mezi které DER WEG EINER FREIHEIT, zvlášť poté, co loni zdevastovali návštěvníky Phantoms of Pilsen, řadím. Nu, situace je taková, že to bude můj osud – ty třetí recenze. Na novinku „Stellar“ jsem se těšil, ale…

… pusťme se do toho pěkně popořádku. Úvodní „Repulsion“ začíná překvapivě předehrou s čistým zpěvem. Jistě by to bylo na místě, pokud by zůstalo jen u toho. Jenomže kapela to na chvíli rozbalí, a pak se znovu objeví přednes známý z úvodu. Na druhý pokus už to sice vyjde, ale kolem páté minuty lze zaslechnout rytmickou chybu! Navíc se chlapi rozhodli střídat až doomovou zatěžkanost s black metalem, což mi k nim vůbec nesedí. Třeba klavír v závěru písně smrdí průserem. A aby toho nebylo málo, dvojka „Requiem“ se rozmělní dokonce v nějaký symfoňák, jemuž předchází skladba prakticky celá ve středním tempu s velmi těžkým úvodem. Jsou to na konci cello s akustickou kytarou? No toto. Ve druhé skladbě ale musím pochválit výkon bubeníka Tobiase, jelikož si v ní s rytmy pohrává mistrně (tu rytmickou chybu z jedničky tedy odpouštím). Ze třetí „Einkehr“ lze vycítit pravého ducha DWEF, přesto je po poslechu předchůdkyň silně předvídatelná. Tušíte správně, Nikita a spol. znovu střídají tempa jak na běžícím pásu ve fabrice s železnou pravidelností, takže na konci je téměř shodný výrobek. Na obranu kapely je ale třeba říci, že kytary tu ladí úžasně.

Přehoupnutí přes polovinu zařizuje „Verbund“ – skladba to rychlá a plynulá. Jen škoda té předehrávky, která je dle mého sluchu úplně zbytečná a … jaksi prázdná, tedy pokud to není jakýs takýs bod určený k tomu, aby chlapi věděli, kdy to rozbalit. Velmi pravděpodobně ale nemají takovou potřebu kopírovat v tomto směru Ramones. :) Pravdou ale je, že čtyřka má tu potřebnou razanci a celá „Stellar“ se od této chvíle stává zajímavější a snesitelnější. „Verbund“ je nejkratším a také nejúdernějším kusem alba. Nechybí jí náboj, leč postrádá mně tak blízkou atmosféru předcházejících desek. Nejrychlejší „Verbund“ právě dohrává a nastupuje píseň nejlepší – „Eiswanderer“. Proč je nejlepší? Je nejmelodičtější a poměrně chytlavá, přestože v pomalých pasážích trpí určitou prázdnotou. V těch mi však nedrásá duši a neleze mi na nervy jako je tomu u jedničky a dvojky. Jen předvídatelnost „Eiswanderer“ trochu mrzí. V podobných intencích jako na začátku desky se nese poslední song nazvaný příznačně „Letzte Sonne“. Zase jde o kombinaci středního tempa s rychlými pasážemi. Právě ty zde však vyznívají na prázdno, což je trochu překvapení. Uchu lahodící jsou ty pomalé, v nichž kdosi z kytaráků sáhne po až bluesových rejstřících. Pětiminutový melancholický závěr a zvony pak dopadají do sluchovodů stejně jako poslední paprsky zapadajícího slunce na povrch zemský.

Že to vypadá jako guláš? V podstatě to tak je. Nevím, čím to, ale mám pocit, že čím je sestava DER WEG EINER FREIHEIT plnější, tím méně atmosféry, tím méně Nikity Kamprada. Jistě, slyšíte v tom ozvuky dob, kdy Nikita Kamprad a Tobias Schuler dělali všechno sami, ale o dost víc je cítit vklad ostatních. Víc hlav víc ví a víc muzikantů vkládá víc svých prvků do společného kotlíku. Stejně tak může být problém v omezených možnostech poslechu přes Nokia Asha 303, byť se sluchátky Cowon. Možnost přehrát „Stellar“ doma přes reproduktory prostě nemám, přesto si myslím, že výsledek by byl obdobný. Pokud kapela šlape cestu ke svobodě tímto způsobem, má na to samozřejmě právo. Otázkou je, zda ji takto budou šlapat i její příznivci. Guláš to sice je, ale totální průšvih zatím ne.

PS: Promo nahrávka „Stellar“ neobsahovala dvojici bonusových skladeb, které se nachází pouze v digiboxové verzi.

Autor: Darkangel

Dufaq: Já se sice za takového znalce DWEF jako je Dark nepovažuji, ale po jejich loňském vystoupení na Phantoms jsem jejich hudbě vcelku propadl a na „Stellar“ jsem se náležitě těšil. Prvotní dojmy byly více než dobré, ale s každým dalším poslechem mi deska přišla prázdnější, než její předchůdci. Stejně jako Darkangel i já nějak postrádám Nikitův rukopis a hlavně atmosféru, která se na předešlých titulech dala krájet a rozdávat chudším. Rozhodně by mohl být „Stellar“ mnohem zajímavější deskou, kdyby jí byl věnován stejný přístup, jako třeba „Unstille“ kupříkladu.

Seznam skladeb:
1. Repulsion
2. Requiem
3. Einkehr
4. Verbund
5. Eiswanderer
6. Letzte Sonne

Oficiální stránky:
Der Weg Einer Freiheit

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Season of Mist

Země původu:
Německo

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
6.5/10

Přečíst »

Eternal Hate Fest no. 13

| 22.7.15

Stejně jako minulý rok i letos jsem vyrazil na ETERNAL HATE FEST do Nýrska ve společnosti žateckého komanda. Díky šílenému vedru a pracovnímu vypětí dní předcházejících jsem na tom nebyl zdravotně nejlépe, ale tuto akci jsem si prostě nemohl nechat ujít. Na místo jsme dorazili již v pátek ve večerních hodinách – s denním předstihem, jelikož jsme se chtěli zabydlet a užít si warm-up párty, kterou řídil DJ Beherit. Stany (včetně mého „teepee“) jsme sice stavěli za pokročilého šera, ale aspoň nás během budovatelské činnosti neterorizovalo slunce. Toho jsme si užili dostatečně následujícího dne.

Páteční večer probíhal poklidně, návštěvníků nebylo mnoho, a tak bylo dostatek prostoru poklábosit, ochutnat zdejší pivko a vyzkoušet si sezení pod pergolou. Spát jsem šel kolem jedné hodiny ráno, abych byl fit na festivalový den.

Ráno kolem půl osmé, jak už tomu tak bývá, mě ze stanu vyhnalo šílené vedro. Po vykonání nezbytných katarzních rituálů v místních umývárnách a na sociálním zařízení jsem vyrazil v doprovodu kolegy nakoupit nějakou tu snídani a prohlédnout si Nýrsko. Naše kroky mimo jiné zamířily i do muzea na lokální výstavu, na přilehlou zříceninu hradu a do kempu na nějaký ten oběd.

Těsně před druhou hodinou jsme opustili kemp a šturmovali zpět k areálu, odkud se již linuly kovové tóny. Na pódiu stanula jako první mladá české smečka MALLEPHYR. O jejich existenci jisté povědomí mám, ale spatřit je se mi zatím nepovedlo, takže jsem byl velice zvědavý, co hoši od Plzně předvedou, a ihned se přemístil na rozpálený štěrk, odkud jsem měl dobrý rozhled na celé dění. Naservírován nám byl black/death proložený lámanými riffy a výživným vokálem mistra Opata. Obstojný náser na to, že MALLEPHYR hráli jako první a jejich set trval poměrně krátkou dobu. Myslím, že lepší startovací kapela ani být nasazena nemohla, jelikož se jednalo přesně o to, co člověka nádherně naladí na celý den. Skvělá volba!

Jako druzí přišli na řadu NECROTIC FLESH, oldschoolová death-metalová rubanice, na kterou jsem neměl příliš náladu, a tak jsem se raději přesunul od pódia do stínu, odkud jsem jejich set v poklidu sledoval. Soudě ale dle reakcí lidí, co i v tom pekelném horku řádili před pódiem, se ocitli ve správný čas na správném místě. Druhá půlka jejich setlistu pak i mně přišla přeci jenom pozoruhodnější.

Třetí úder patřil thrash metalu. Do dřevěný boudy se přemístila známá severočeská sebranka vystupující pod názvem HELLOCAUSTOR. Momentálně sice trochu oslabená vzhledem k absenci Blasphemera, ale tak či tak velice agresivní a energická. Na jejich hrací čas se dopředu nahrnula skupina fanoušků Debustrolu, která zdatně doplnila přední řady. Mimo jiné došlo na „Příslib Smrti“ či „Příchod kosmického zla“ a jako vždy potěšil celé publikum legendární „Tormentor“, během kterého jsem se spěšně přemístil do první řady, abych si jej též mohl co nejvíc vychutnat. Kvalitní vystoupení každým coulem, jak jsem od těchto hošanů už zvyklý. TTD!

O mexické formaci ARMADA jsem toho slyšel už hodně, jelikož v poslední době hrají na spoustě českých akcí. Tak či tak, jak už to u mě bývá, tradičně mi zatím unikali. Moje očekávání nebylo příliš vysoké, neboť jsem si původně myslel, že se jedná o „další death metal“. O to víc mě pak překvapili svou solidní hudební produkcí. Bicí příjemně tepaly, riffy se zarývaly hluboko pod kůži a frontman, disponující znalostí několika řízných českých slov, se snažil komunikovat s publikem, které, rozpumpované ještě výkonem HELLOCAUSTOR, rozhodně v klidu nebylo a cestovatele ze zámoří náležitě podpořilo.

Dále prostor dostal syrový black metal v podání srbských SVARTGREN, během jejichž setu se přední řady uklidnily a jen si vychutnávaly řezavé riffy či podmanivá tremola. Celkově ve mně toto vystoupení zanechalo velice příjemný dojem – seděl jsem si ve stínu, v klidu si vychutnával cigáro a se zavřenýma očima vše poslouchal z osamocené lavičky. Dokonalá misantropická chvilka, která sice trvala jen chvíli, ale i tak jsem si ji převelice užil. Sbrska jsme se pak nabažili ještě v pozdějších hodinách, ale o tom se vyjádřím níže.

A u black metalu se zůstalo. Další prostor totiž patřil německým BLUTSTURM, vyzbrojeným kostmi, rozpatlaným paintem a nějakou tou kapucou. Sotva začali hrát, už vzduch prořezávalo několik mocných „U!“. Oproti SVARTGREN to bylo na mě takové celé až moc skočné (na což jsem asi nebyl bohužel připravený) a místy působili tak nějak upoceně. Nicméně svoji reputaci si v mých uších vylepšili coverem „Pesttanz“, který zdatně všechny přihlížející rozpohyboval.

Po Němcích přišel čas na pomstu pekelných legií (která byla mimo jiné prezentována též) a na pódiu se objevili tradiční účastnící EHF – děčínští SEKHMET, na jejichž vystoupení se řady přihlížejících pokaždé rozšíří. Během jejich performance je vždy na co se koukat (ohně a další efekty), nicméně speciálně pro tento festival byla připravena mimořádná show. Posíleni novým zpěvákem ze Sator Marte, jímž je Nav, začali pořádně zostra peckou „Okularis Infernum“. Nag měl poté možnost vyzkoušet si své dekapitační schopnosti při první „popravě“, známé z videoklipu „All Shall Bear Witness“. Mimo jiné tento song uvedl velice kulantně frází přibližující dění v klipu: „Šuká se tam“. V rámci show nás dále čekalo plivání ohně přes zapálené pochodně, které na podium přinesli nukleární kněží vybavení plynovými maskami a nábojovými pásy. Tito milí pánové se rovněž postarali o další „popravu“ oběšením během písně „Daath“. Nesměly chybět ani věci jako „Age of Titans“, „Masová očista člověka“ či cover Dissection. Bylo sice vidět, že Nag není s kapelou ještě tolik sehraný, jako byl předchozí zpěvák a místy se v rytmu ztrácel, ale věřím, že do budoucna se vše zlepší, jelikož jeho vokál je skutečně mocný. Do Děčína za mě putuje palec nahoru.

EMINEMZ, další němečtí zástupci provozující černokovové řemeslo se na nás vybavili obrovským pentagramem z břízy, klávesami a pokročilou garedróbou disponující i kapucí z kroužkové zbroje. Po orchestrálním intru nezbývalo než očekávat něco skutečně pompézního a teatrálního. Jejich set symfonicky laděného black metalu byl poměrně dlouhý a několikrát jsem se přistihl, že koukám na hodiny. Celé mi to přišlo jako takový Dimmu Borgir zahraný na 20% výkon. Lidé vepředu však jásali, a tak se dočkali i nějakého toho přídavku.

Když na pódiu stanula četa namakaných jinochů z Polska, rozbušilo se mi ovšem srdce nedočkavostí. INFERNAL WAR jsem sice viděl před lety na HFA, ale tam mě příliš nepotěšil jejich zvuk. Tudíž jsem byl velice napjatý, jak tomu bude zde a už během zvučení jsem se vydal k pódiu a vyčkával na příkaz ke genocidě. Během pár chvil celé peklo začalo. Co se týče setlistu, tak nám byl nabídnut průřez diskografií od „Terrorfront“ (např. „Crushing Impure Idolatory“, „Crush the Tribe of Jesus Christ“) přes „Redeskration“ („Spill the Dirty Blood of Jesus“, „Dead Evangelist“) až po několik záseků (3) z „Axiom“ (např. „Into Dead Soil“). Starší pecky mi seděly daleko víc, zplna hrdla jsem si zařval: „Die son of God!“ a pořádně si vepředu zahrozil. „Axiom“ jsem zatím pod kůži nedostal, alespoň však bylo kdy si odpočinout od běsnění. Byl jsem jejich vystoupením tak zfanatizován, že první půlku setu jsem ani nevnímal, co se děje okolo mě. Pak mě docela překvapilo, že dost lidí stálo líně jako solné sloupy. Každopádně jejich problém, z mého pohledu se jednalo o nejintenzivnější vystoupení tohoto festivalu, plné násilí a nenávisti. A k tomu s obstojným zvukem. Jak přišli, tak odešli. Žádné přídavky a kecy kolem. Jen arogance a zlo. Skvost!

Poslední přišla na řadu opět srbská PROPAST. Jelikož jsem byl doslova vyšťavený z předešlého výkonu na INFERNAL WAR, půlku jejich setu jsem sledoval z povzdálí od piva. Hudebně se jednalo o parádní práci, kterou obstarávali pánové v róbách, kteří svou minimalistickou prezentací působili skutečně mrazivě. Vokál byl osobitý, nenávistný a řezavý. Perfektně zvolená kapela na konec festivalu, kdy člověk mohl jen tak v klidu postát a nechat se unášet jejich hudbou. Co jsem však nečekal a totálně mě to rozštípalo, byl cover mocného Graveland „Thurisaz“. Nevěřil jsem, že tento song někdy uslyším živě, takže za jeho prezentaci kapele velice děkuji.

Poslední tóny dozněly, přídavek se opět nekonal, a tak se velká část lidí přesunula pod pergolu, kde probíhala dopitná trvající v mém případě až do 4 hodin ráno, kdy jsem dopadl do svého „stanu“, ve kterém se mi rozhodla zpestřit noc eskarda komárů. Díky jistým lidem a především jednomu německému fanouškovi jsem ovšem nejprve prožil přes dvě hodiny neustálých záchvatů smíchu, kdy mě už ke konci tak bolela bránice, že jsem nemohl pomalu ani dýchat. Česky sice uměl jen několik frází, které stále točil dokola, ale mně a spolusedícím u stolu, kde se „debata“ s ním odehrávala, to bohatě stačilo. Abych to tak nějak ve slušnosti shrnul: někdy lepší zemitá zábava než intelektuální zívárna.

A co tedy říct závěrem? Rozhodě musím a především chci poděkovat Beheritovi za pozvání na tuto famózní akci, která splnila moje očekávání! Piva jsem si tentokrát sice moc přes den neužil, ale aspoň se mi naskytl jiný pohled na celkové dění na festivalu. Se zvukem jsem žádný zásadní problém neměl, naplno si užil INFERNAL WAR, takže z mé strany jedině spokojenost. A jedna teze na úplný závěr: Což takhle udělat příští seanci dvoudenní?

Fotografie do reportu poskytli kolegové z webzinu Sturmglanz.de.

Autor: Pestnoir

Název akce:
Eternal Hate Fest no. 13

Vystoupili:
Infernal War
Eminemz
Propast
Sekhmet
a další

Datum a místo koncertu:
18. 6. 2015
Nýrsko, Areál pod sjezdovkou

Přečíst »

Shining - IX - Everyone, Everything, Everywhere, Ends

| 21.7.15

Nejnovější počin švédských SHINING jsem začal poslouchat se skepsí, nakonec ale podle mě jde o nějlepší desku od „V – Halmstad“. Upozorňuji, že následující text je výrazně subjektivní, čemuž odpovídá i můj zřetelně odlišný názor na obvyklé hodnocení desek mezi „V“ a „IX“.

Hned první skladba ve mně vzbudila dojem, že zbytek alba se spíše než v duchu hrátek se špinavým neartikulovaným zvukem a naléhavě úzkostnou atmosférou povalí jako black-deathový parní válec. Je to pravda jen napůl. Naléhavá atmosféra totiž nechybí. Aktuální album je na pocity bohaté, ale nelze říct, že by šlo o pocity jasně negativní. Zdá se totiž, že Niklas Kvarforth se propadl do šílenství, které ale dokonale ovládá a ventiluje. Takovým dojmem na mě ostatně působí celá deska. SHINING jsou s námi již pěkně dlouho a aktuální deska je přepracováním původní vize kapely, která se stávala s předchozími deskami poměrně vyčpělou. Všechno, co SHINING nahráli od „VI – Klagopsalmer“, ve mně vyvolávalo vtíravou myšlenku, že pánové nevědí, co si se svou hudbou mají počít. Intenzita původní vize se tříštila, až jsem si zvykl od dalších desek nic moc nečekat. Sám od sebe jsem si je nepouštěl už proto, že mě iritovaly Kvarforthovy pokusy o akcentovaný čistý zpěv, které, ačkoliv asi chápu jejich zamýšlený přínos atmosféře, prostě dobře nefungovaly a působily na mě spíše nepatřičně a rušivě.

„IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ zní, jako by se celá kapela chytila za hlavu a těžila hlavně z toho, co přineslo „IV – The Eerie Cold“ a „V – Halmstad“ popularitu. Devátou desku považuju za skutečného nástupce „V – Halmstadt“. Z toho mám upřímnou radost, která je o to větší, že charakter desky není pouhou reprodukcí umění, které fungovalo na zřejmě nejpopulárnějším albu. Je něčím víc. Atmosféra už není tak zlá a nesnaží se páčit z posluchače za každou cenu slzy. S trochou sebezapření bych řekl, že je sofistikovanější, namísto deprese, beznaděje a syrového smutku se odehrává mnohem více v melancholicky rozervaných odstínech vzteku, odevzdanosti, bezbrannosti a introspekce, pocitu, který The Dictionary of Obscure Sorrows označuje jako „avenoir“. Hlavně ale také zkušenosti, ať už jde o zkušenost muzikantskou nebo životní. Málokterá zkušenost se dá jednoznačně přiřadit k pocitu, protože by musela být vytržena z kontextu souvislostí a pocity, které vyvolává životní zkušenost ve své komplexitě, se špatně popisují (osobně si myslím, že popisovat tyto pocity znamená je mrzačit). Od toho je tady hudba a SHINING se po dlouhé době podařilo vytvořit pitoreskní, smutné, smířené, ale především zatraceně podmanivé svědectví takových pocitů.

Potěšil mě i cover „Ohne Dich“ od Rammstein. Dává dokonalý smysl, že o tento cover se pokusili právě SHINING v čele s nezaměnitelným hlasem páně Kvarfortha. Tito Švédi vždy oplývali svůdným groovem a „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ je v tomto ohledu opravdu strhujícím kusem. Velkou zásluhu na tom nese precizní hra Rainera Tuomikanto a robustní zvuk.

Za album výborně mluví poslední skladba – „Black Industrial Eleven“. Dává vzpomenout na to nejlepší, co SHINING za dobu svojí existence vydali, zatímco provádí i určitou dekonstrukci a mistrovsky svoje dědictví rozvádí. Od SHINING nečekám a ani nechci revoluci. Pokud budou i nadále přistupovat ke svojí tvorbě jako k aktuální desce, je to to nejlepší, co se může stát.

Autor: Insomnic

Seznam skladeb:
1. Den påtvingade tvåsamheten
2. Vilja & Dröm
3. Framtidsutsikter
4. Människotankens vägglösa rum
5. Inga broar kvar att bränna
6. Besök från i(ho)nom
7. Ohne dich (Rammstein cover)
8. Black Industrial Eleven

Oficiální stránky:
Shining

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Season of Mist

Země původu:
Švédsko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
8.5/10

Přečíst »

Two Nights of Darkness

| 20.7.15

Jakožto fanoušek kultivované temnoty a řízeného upadání do spirituálního komatu jsem nemohl vynechat tuhle séance. Zatracení i duše, které jsou teprve na scestí krátce, vědí, o čem je řeč. Celý dlouhý rok se trápit, vysychat, být uvězněn a postupně chladnout. Po době strávené v řetězech velkoměst a pracovních povinností se zase navracíme na kulturní akci, kde dokáže člověk proniknout skrze duševní spojení až daleko za hranice stratosféry. Díky audiovizuálnímu tlaku není potřeba vůbec hlesnout, stačí naslouchat a nechat se unášet vibracemi. V jednom jediném okamžiku se mění miliony otázek v jedno velké souznění. Hradby Samoty odpočívají na rok v temné sluji, a tak se nám skýtá možnost podpořit akci podobného ražení.

DEN I.

Po příjezdu potkáváme spoustu známých tváří z minulých ročníků Hradeb a nálada je výborná. Po aklimatizaci a letmé prohlídce města začíná zvučit první projekt. G# duní okny i celým sálem, ohavné distortion kytary mučí jeden jediný člověk, který nám dává možnost nahlédnout do útrob vlastních myšlenek. Jeho médiem bylo několik aparátů rozdělených na 2 základní frekvenční spektra, kterými se rozhodl trýznit naše sluchovody. Zvuk výborný, výkon taktéž, avšak vystoupení žalostně krátké.

DEUS EX MACHINA jsem propásl díky nákupu ve městě. Dle spokojené reakce lidí usuzuji, že se vystoupení povedlo, tohoto autora znám z jiných ročníků HS, vždy předvedl solidní set.

Na ABANDONED ASYLUM jsem se těšil a viděl celý set – nutno dodat, že ne poprvé. Jeho minimalistické pojetí a temnota je mi velmi blízká. Působivé fotky různých architektonických a naturálních prvků v příznačných barvách fungovaly výborně. Set utekl jako voda v řece a pomalu se chystal další projekt.

ANGEL EPILEPSIA byl nejenom pro mne vrchol prvního večera. Výborné audio i sugestivní a srdcervoucí vizuály. Sál se pomalu zaplňoval a započala hypnotická pouť, na které jsme toho společně mnoho zažili. Různé pocity, tlaky, emoce, vše se střídalo zčásti nahodile, ale přes to všechno jsem cítil zvláštní kontrolu. AE nás provedl od začátku setu až k audiovizuálnímu orgasmu.

Dalším kandidátem na projekt večera byli nám už velmi dobře známí sousedé PHRAGMENTS. Na tento set jsem se velmi těšil, protože od jejich prvního vystoupení na HS jsem si je oblíbil. Jejich alba mají život a příběh, které se dají najít jen v málokterém ambientním albu. Rádi se drží minimalismu, ale zároveň se nebojí žánrově vybočit a užít si zcela jinou polohu. Tentokrát set zahájili tradičně a poté počaly experimenty, které u PHRAGMENTS nejsou úplně zvykem, ale o to víc jsem si to užíval. Bylo vidět, jak se dokáží uvolnit. Jedinou kaňkou na výborném setu byl nějaký opilý metalhead v triku Satanic Warmaster, který měl neodolatelné nutkání hrotit do lidí, narušovat jim napojení na vibrace performera a hajlovat. Takové lidi bych příště na akci vůbec nepouštěl.

PAVEL ONDRAČKA společně s MW předvedli noise session se vším všudy. Nic jim nebylo svaté a o tom, zdali performeři požili povolené či zakázané látky, se bude vést asi ještě dlouho polemika.

[MW] Pár klíčových slov k vystoupení od našeho redaktora a zároveň i člena kapely PAVEL ONDRAČKA v jedné osobě: 1x MIDI kontroler, 5x Piezo snímač (sloužící i k bičování), sekera, tomfa s přidělanou hlavicí sekery, 2x pila, akustická kytara (určená k popravě), kus masa, zelí (oboje určené k popravě), elektrická kytara, liščí noha (sloužící k bičování), 3x notebook s hudebním software, iPhone, iPad (obě zabudované v knihách pro zajímavější estetický požitek ze hry), elektrická kytara, odporný elixír z černé tuše a piva a levná vodka na zapití.

SCHLOSS TEGAL je ikona žánru, kterou není třeba představovat. Role headlinera prvního dne se zhostil s grácií. Prováděl nás všemi zákoutími lidské mysli, temnými náladami a pochmurnými scénáři osudu lidské rasy a planety Země. Přes veškerou snahu se mi zaryl jeho výkon na HS II. do paměti více. Opět měl ovšem někdo neodolatelnou chuť pod vlivem alkoholu řvát do mikrofonu a rušit energetickou flow. Trochu škoda, ale i přes to všechno hodnotím vystoupení vysoko.

Afterarty jsem poslouchal ze stanu, střídavě s úseky, kdy jsem únavou usnul. Po druhé ranní mě probudily brutální tekky a mrzelo mě, že jsem se neodhodlal tam jít. Znělo to skvěle a čekal jsem, kdy prasknou okna rosického zámku.

DEN II.

Úvod byl velmi příjemný extrém s ječivými vokály a umučenou kytarou, velmi mne překvapila surovost a autentičnost přenášených emocí skrze aparaturu. Cítit tam bylo dost LLN inspirace a všeho možného UG bordelu. Naprosto senzační start prvního dne, lepší si nedovedu představit.

[Dufaq] První vystupující skvadra byla totální mindfuck, který asi nečekal vůbec nikdo. Zvukovka zněla chvílemi jako Peste Noire na drogách, chvílemi jak kovošrot a v závěru jako velmi nepravděpodobná vize post-apokalyptické budoucnosti. Samotné vystoupení bylo na mě až moc umění. Rozsypávání roliček od hajzlpapíru z igelitky nedalekého supermarketu za zvuku kytary, která svou distorzí ježila chlupy i na prsou přítomných dívek, a v neposlední řadě šílený jekot ruku v ruce řvoucí s hraním na píšťalu malé dívčiny oděné pouze do trička (snad měla i něco pod ním) zapůsobil na všechny velmi silně. Post-konceptuální surrealismus s prvky raného nihilismu a kapkou dekadence na LSD? Asi tak nějak. Nezvládl jsem víc jak deset minut.

[MW] První kapela druhého dne měla být překvapením. SAMČO, BRAŤ DAŽĎOVIEK se svou podivnou crew někoho překvapil příjemně, jiné nasral. Například zvukaře. Neschopnost komunikace při zvukové zkoušce následoval antihudební set značně nepříjemného charakteru a téměř bez jakékoli připravenosti a struktury. Skupinka jakoby přijela z psychiatrie nalézající se kdesi v Košických kanálech. Jekot, kázání, hnusná kytara a řehtačka. Další sféra upřímné negace z úplně jiného pohledu, než předkládaly ostatní kapely na tomto festivalu. Velká škoda, že nebylo Samčovi rozumět (až na slova Ježíšek, obřízka a pár dalších). Kázal totiž z bible, kterou několik let proškrtávali a přepisovali snad všichni, kdo Samča někde potkali (já měl tu čest zde vepsat pár zhovadilostí do nové jehovistické edice), a protože jsem měl tu čest kousek si přečíst, musím říct, že je to velmi šťavnaté dílo. Protože jsem ale naladěn na stejný kanál jako tito magoři, užil jsem si těch 40 minut s gustem. Takových jako já ale nebylo přítomno mnoho a dost lidí to nevydrželo a odešlo. I to chápu.

1920 byl neuvážený úlet za hranice mého chápání, 5 minut vystoupení mi stačilo ke stejnému pocitu, jako si představuji konec existence všeho smysluplného. Kytary i recitály zcela zbavené smyslu, které navíc v druhém případě nešly moc slyšet. Rolky od hajzlpapíru se radši ani snažit pochopit nebudu.

[Dufaq] Mé první setkání s 1920 bylo lehce rozpačité. Dvojice měla výrazné problémy s nazvučením na pódiu a to se výrazně podepsalo na jejich výkonu. Kytarista se těžce trefoval do doby, kdy měl hrát, a kolikrát asi zahrál i něco jiného. Podobně nejistý byl i výkon frontmana, který ačkoliv výrazně hrozil pěstí, vokálně však postrádal charisma a sílu. Hudba mi připomínala něco jako militantní Of the Wand and the Moon, avšak se špatným zpěvem a mrzkou kytarou. Rozpačité a nejisté vystoupení mě bavilo asi tři skladby, než jsem se rozhodl ho poslouchat z nádvoří zámku.

Na projekt HOLOTROP jsem se hodně těšil, avšak jsem jej moc nestihl kvůli jídle ve městě. Někdy si to člověk naplánuje a holt to prostě nevyjde. Rituální hudba tohoto projektu byla velmi sugestivní a člověk se snadno naladil na její vibrace. Určitě jedno z nejlepších vystoupení celé akce.

[Dufaq] Německý projekt HOLOTROP však již byl jiná káva. Německý psychonaut Toni rozjel svůj vláčný meditační set plný rituálních nástrojů a efekt podtrhnul sugestivní projekcí kloubící motivy různých psychotropních hub a historických fotek šamanů a indiánů. Setem jsem proplul jako kánoe po klidné řece, bez jakýchkoliv vírů a jezů. Zkrátka to uteklo jako voda a velice příjemně mě to naladilo na další vystupující.

RÁZSOCHY zahráli poměrně osobitý mix různých žánrů. Palec nahoru za odvahu hrát s elektronickými bicími takovou hudbu. Sem tam nota ujela, ale bylo to snesitelné. Set mne nijak neoslovil, ale globální pocit dobrý – viděl jsem neznámou kapelu a hrála pro většinu populace ujetou hudbu.

[Dufaq] Jelikož jsme se vydali na pozdní večeři a kávu do přilehlé restaurace a trošku se to protáhlo, nestihl jsem celé vystoupení RÁZSOCHY. To mě ve výsledku dost mrzí, neboť z těch posledních deseti minut, které jsem stihl, jsem byl opravdu unešený, a nezbývá mi nic jiného, než doufat, že budu mít tu čest ještě někdy v budoucnu.

JUDE pro hodně lidí tahoun celé akce. Nutno dodat, že oprávněně. Zahráli docela dlouhý set na charakter této akce. Celý jsem jej prostál venku, protože i v nádvoří některé vazby trhaly uši. Bylo to extrémně nahlas – nemám rád kapely, co se snaží o brzký tinnitus posluchačů pod podiem. Velmi rytmické pasáže posazené na bicích a hutné kytaře, dominantní vokál a všechno strašně nahlas, toť filosofie téhle kapely. Doma z hifi se mi to líbí o hodně víc. Nasazení kapely bylo maximální.

[Dufaq] Hvězda večera, polští JUDE, si přehazují set, aby zahráli tak nějak v tom čase, kdy měli (spousta lidí dojela jen kvůli nim a chtěli stihnout poslední spoj na Brno), a k mému překvapení se tedy jejich velice hlučná a neskutečně silná show rozjíždí někdy lehce před půlnocí (jestli si ještě dobře vzpomínám). Show, která čítala něco málo přes půl hodiny, byla tou nejintenzivnější a nejsilnější performance sobotního večera. Wiktor se svou bandou rozhodně nehodlal stát v pozadí a nahulili tomu, co prostor divadla dovoloval. Spousta lidí si stěžovala na přílišnou hlasitost, ale dle mého soudu bylo vše naprosto v pořádku. Zvuk byl mocný a rozhodně nebyl ničím rušen. Dal tak vyniknout brutální industrialitě jednotlivých motivů, které s každým úderem do bicích zarážely přítomné do podlahy. Hlouběji a hlouběji. Nad hlavami vystupujících probíhala projekce, která k setu seděla jak frčky na uniformě. Netřeba více slov. Prezentace aktuální desky „Stat“ a návrat do dob minulých na mě nechal velký dojem. Rozhodně vrchol sobotního večera!

DEAD FACTORY mě hodně bavil. Pro mne absolutorium druhého dne, špinavý ambient řízlý industrialem a noisem. Skvělé vizuály plné pozitivní energie se na nás valily celou dobu a po jeho vystoupení má určitě každý z vás nutkání plodit děti do tohoto zkurveného světa plného továren, chemikálií, zla, továrních trosek, sutin a prachu. Rytmické patterny byly řádně promakané a byl jimi propletený celý set, fungovalo to skvěle. Za mě maximum bodů.

[Dufaq] Závěr patřil polskému one-man projektu DEAD FACTORY, který svému jménu dělal skutečně čest. Půl hodina továrních lomozů, bezpečnostních sirén a dunících distorzí uvedl většinu přihlížejících až na pokraj spánku, aby je před koncem vystoupení probral velice hutným a dynamickým zakončením, kterému dominoval výrazný „rytmický“ prvek, jenž set překvapivě obohatil o zcela nečekaný rozměr. Prohození kapel tedy zafungovalo ve výsledku ke prospěchu věci.

ZÁVĚR

Afterparty jsem vzhledem k únavě vynechal. V globále velmi dobrá substituce za HS. Doufejme, že příští rok se sejdeme v plné síle. Děkuji pořadatelům za tak skvělou akci. Byly to dva výborné dny strávené s těmi nejlepšími lidmi, co si lze představit, až na toho hajlujícího idiota. Temnota s vámi.

[Dufaq] Valná většina zúčastněných se rozprchla buď k domovům či do stanu, ale ti co zůstali, měli možnost si vybrat mezi vysedáváním v šenku, kde započal „ambientnější“ setík jednoho z DJs, který byl později vystřídán volnou performance některých účinkujících. V divadle se však DJ s ničím nepáral a pustil do hrstky přihlížejících agresivní techno špínu, kterou vydatně krmil sluchovody až snad do čtvrté ranní. Zkrátka fajn hřebíček do rakve!

Autor: Splendor

Název akce:
Two Nights of Darkness

Vystoupili:
Jude
Dead Factory
Schloss Tegal
1920
a další

Datum a místo koncertu:
10.-11. 7. 2015
Zámek Rosice u Brna

Související články:
Zachycení

Přečíst »

Massenhinrichtung - Zakon Zbroi

| 18.7.15

Niekedy veci nie sú také, akými sa zdajú. A sú situácie, na ktoré sa toto tvrdenie hodí absolútne dokonale. Prečo to spomínam? Dôvodom je bieloruská kapela MASSENHINRICHTUNG a ich druhý dlhohrajúci album „Zakon Zbroi“.

O existencií tejto bandy som až do príchodu aktuálnej novinky nemal najmenšieho poňatia. Ba čo viac, celá hudobná scéna tejto bývalej sovietskej republiky je pre mňa poľom neoraným a tak bol môj záujem o to väčší. A po vzhliadnutí coveru dosky spolu s názvom kapely (masová exekúcia) som to tipoval na tvrdý, nekompromisný a s ničím sa nemaznajúci militantný black metal toho najhrubšieho zrna. No tak, ako som spomenul v samotnom úvode, niekedy skutočnosť nie je taká, ako sa zdá. Hneď prvý šok (no v absolútne pozitívnom zmysle) spôsobila prvá zo siedmych skladieb, ktorou je štvorminútové ambientné intro „The Dawn Upon The Bug River“. Na tom by nebolo nič výnimočné, veď viac či menej bizarné klávesové úvody doplnené rôznorodými (pa)zvukovými vsuvkami sú prítomné na takmer každom čierno kovovom albume, ale to s čím prišli MASSENHINRICHTUNG je niečo, čo musím označiť za vec neuveriteľne podmanivú a na výsosť sugestívnu. Intro totiž dokáže vytvoriť jedinečnú zádumčivo-melancholickú zasnenú atmosféru takým spôsobom, že poslucháč, ktorý podobný druh umenia preferuje, musí byť vrcholne spokojný a nedočkavo pripravený na to, čo bude nasledovať. A dozvie sa to hneď vzápätí, s príchodom prvého plnohodnotného tracku „The Order Of Force“. A hoci tento príspevok, podobne ako ďalších päť s uvedeným hviezdnym introm nesúvisí v zmysle ponúknutej celkovej nálady, treba povedať, že nasadený vysoký kredit albumu s prehľadom zachováva. Tento song, podobne ako všetky ostatné (s jednou výnimkou) operuje na ploche dosahujúcej siedmych minút a ponúkne vcelku umne vystavanú black metalovú kompozíciu, ktorá vykazuje značný cit pre aranžmány, aby vo výsledku pôsobila skladba značne príťažlivo. Áno, black metal jasne dominuje, no pod jeho nablýskaným oceľovým krytom sa jasne črtajú jemné kontúry pohanských melódií odkazujúcich na dobre známe a typické slovanské postupy. No našťastie sú tieto kontaminačné vplyvy držané na uzde a slúžia ako osviežujúca prísada, s ktorou sa zbytočne neplytvá. No MASSENHINRICHTUNG má v zásobe ešte jeden tromf a tým je (prevažne) výborne zvládnutá kombinácia troch vokálov o ktoré sa delia spevák Hresvelgr s A.E.O.N.-om (ten okrem hrdla obsluhuje aj bicie, gitary a klávesy) a Nargom (basa). Klasický blackovo havraní škrekot s hlbším murmurom a čistým heroickým vokálom – to je presne to, čo skladby dokáže v správnej chvíli neuveriteľne nakopnúť. No zároveň je táto kombinácia aj tým, čo dokáže kredit kapely značne znížiť. MASSENHINRICHTUNG sa totiž miestami snaží o pestrosť až príliš a výsledok je v týchto chvíľach značne prekombinovaný. Dôkazom je štvrtá položka „The Blizzard“ s vloženou corovou pasážou pôsobiacou značne rozhárane a rušivo, či skladby „The Paths of Stellar Swamps“ a „The Winter of Belarusian Lands“, ktoré pôsobia rozpačito vo chvíľach, kedy dostanú spomínané pohanské prvky až prílišný priestor. Výsledkom je zvláštny hybrid vytvárajúci dojem, že kapela nevie ktorým smerom sa vydať. Či ďalej drhnúť útočne militantný black metal, alebo vzdať hold dávnej minulosti. Tieto dve zložky, ktoré by obstáli samostatne tvoria dohromady značne rozporuplný zlepenec. Celok by som prirovnal tomu, o čo sa pokúsili Ukrajinci Elderblood na svojom debute „Son Of The Morning“ no tam, kde sa ukrajinská squadra bez problémov valí vpred prostredníctvom dokonale fungujúceho celku prešľapuje MASSENHINRICHTUNG nerozhodne na mieste. Našťastie sa tento naštrbený dojem podarí mierne vylepšiť prostredníctvom poslednej „The Dusk“, prinášajúcej vďaka umne zakomponovaným klávesovým plochám evokujúcim zvuk klasických nástrojov melancholickú náladu a smútok za niečím dávnym a nenávratne strateným.

Doska „Zakon Zbroi“ svojim tvorcom rozhodne zlé meno neurobila. No v tomto prípade platí, že menej je niekedy viac a ak by bola vystavaná o kúsok monotónnejšie, bez urputnej snahy o pestrosť za každú cenu, výsledku by to určite prospelo.

Autor: Dagon

Seznam skladeb:
1. The Dawn upon the Bug River
2. The Order of Force

3. The Ghost of Devastated Motherland 4. The Blizzard
5. The Paths of Stellar Swamps
6. The Winter of Belarusian Lands
7. The Dusk

Oficiální stránky:
Massenhinrichtung

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Darker than Black Records

Země původu:
Finsko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
6.5/10

Přečíst »