Brněnští HEIDEN vstoupili do další fáze vývoje. Stejně jako byla „Era 2" odlišná od „Tinne", je nyní „Obsidian" zase o kus dál - sálá z něj proměna, kterou prochází tvář kapely, jejíž šestiletá existence částečně symbolizuje vývoj samotného žánru. Od trochu těžkopádných starosvětských začátků přes postupnou "modernizaci" a vstup na pole progrese až po současnou podobu, jež v duchu aktuálních trendů sestává z kombinace blacku, doomu a rocku. Nové album tak nejen vizuálním pojetím koresponduje s pojmem cold metal – "hybridem" beroucím si ze stylů založených na práci s atmosférou to nejvýraznější – z blacku naléhavost a z doomu tíživou depresi. To celé dohromady v rockově laděných rytmech dodávajících posluchačsky vděčný drajv a onen současný šmrnc, fungující na základě vytváření atmosféry ne skrze extrém, ale pomocí pečlivě zvolených kytarových aranží. Ostatně zde by bylo více než jinde zbytečné vysvětlovat, jak táhlé kytarové linky dovedou hypnotizovat a zaplnit místnost negativistickou náladou…Těžiště „Obsidianu" se, jak je u HEIDEN zvykem, nachází převážně ve středním tempu – poloze kladoucí největší nároky nejen na řemeslný um, ale hlavně na hudební talent. Výrazně pomalá či rychlá muzika má tu výhodu, že už samotný extrém v rychlosti hry s sebou nese cosi automaticky zajímavého – ultrarychlé přechody a sypačky jsou na rozdíl od klasického "bum čvach" atraktivní samy o sobě a drone bude určitou skupinu lidí bavit, i kdyby ho hrál jednoruký jednoprstý a hluchý kytarista. Střední tempo naopak představuje cosi jako výkladní skříň, v níž veškerá melodika a riffy figurují zcela okatě a bez "rychlostního" balastu. HEIDEN v tomto směru na jednu stranu pozitivně překvapili, na stranu druhou si sebou stále táhnou určitý handicap.
Předně nutno zmínit, že koncept desky je na světové úrovni. Zde si musím sypat popel na hlavu, neboť taky někdy používám sousloví "na české poměry". Avšak odteď bych ho úplně zakázal a jeho zmínění považoval za trapnou výmluvu. Skladby „Catharsis" a „Triad", tahounsky umístěné poněkud nehospodárně za sebou, patří k tomu nejlepšímu, co u nás za poslední léta vzniklo. Chytlavý black'n'roll, podmanivý jak díky zmíněným táhlým kytarám, tak díky pomalým pasážím, které posouvají skladby k ještě větší melancholicko-depresivní sugestivnosti.
V rámci vyzdvižení jednoho podstatného elementu použiji pro srovnání široce oblíbené „V – Halmstad" od SHINING, jehož duch se nad „Obsidianem" místy vznáší. Tuto nahrávku mám velice rád, ovšem nikoli bez výhrady - kvůli příliš vypiplanému zvuku působí trochu vyumělkovaně. „Obsidian" si oproti tomu zachovává žádoucí míru ostrosti, hrubého naturelu zapadajícího do hudby, která chce vypovídat o reálném světě emocí. Naplno tak může promluvit svůdně uhrančivá elegance vrcholící ve výtečné, pomalé „At a Funeral".
Překážkou pro vyšší hodnocení jsou pro mě sekané pasáže, které zazněly i na předchozích dvou nahrávkách. Zatímco tam měly svoje místo v rámci experimentování s kytarovou hrou, sem nezapadají a zbytečně desce ubírají na ladnosti. „Obsidian" totiž posunul HEIDEN opačným směrem - k plynulosti, ke kompozicím založeným více na intenzitě několika protažených tónů než k trhaným riffům. Nejen na jejich příkladě se ukazuje, že kapela sice dospěla z hlediska hudby, jakou chce hrát, ale tak trochu si na sebe ušila bič, neboť myšlenka částečně předběhla realizační schopnosti. Velkoryse rozehraný „Obsidian" na první pohled sice vyvolává dojem zcela sebejistého počinu, avšak stále obsahuje party, které v tomto kontextu už tak sebevědomě nezní. Kapela tedy sama sebe postavila do nevděčné role - muzikantsky vyspěla a nabídla publiku "světové" pojetí, ale stále trpí řemeslnými nedokonalostmi čnícími víc a víc, jak se s rostoucí úrovní úměrně zvedá lačnost publika.
„Obsidian" není dokonalé album, ale má k tomu významně nakročeno. Množství nápadů, náladotvornost, hra s atmosférou a chytlavá muzika z něj i přes zmíněné nedostatky činí vysoce nadprůměrnou nahrávku. U nás i ve světě.
K recenzi poskytl: Naga Productions
