Prastaré kování dávných obyvatel díky badatelům EA znovu vysílá své údery do moderního světa. Již potřetí a v této fázi naposledy. Kruh se uzavírá a trilogie započatá albem "Ea Taesse" je u konce, poslední výpravou k životům dávno zaniklých civilizací je právě novinka "Au Ellai". EA, to je naprosto utajená formace pozbývající, kromě skromné diskografie, jiných doprovázejících informací. Snad jen tu, že pocházejí odněkud z břízových remízků matičky Rusi a již od počátků jsou spojeni pupeční šňůrou s krajany Solitude Productions. K této firmě už jen tolik, že se z čiré zvědavosti, přes zřejmou kvalitu, stala upřímná závislost. Zadumaný ruský projekt se po hudební stránce nechává nést vlnami silně atmosférického funeral doomu, hovořící mrtvým jazykem zaniklých kultur. Ve své podstatě se tváří stejně neživě jako vzdálené oplakávané národy. Sumerská mytologie, archeologické studie, vše do mrtě namířeno směr daleká minulost na východ od nás. Co do brázdění doomových korýtek se říše boha EA rozpíná do předem tušených rozměrů. Za pomocí tun kláves, chórů mrtvých a ultralong stopáží se pomalu sune a shlíží na svou zemi. Jeho hluboké předříkávání z nebeských pater se tu a tam octne v ryze ambientních vodách, neboť se neplýtvá pasážemi, kde se hovoří jen řečí bájných atmosfér. Dohromady tvoří "Au Ellai" přesně vymezené území, jehož cesta vede přímo a zaníceně právě ke starým kultům a tradicím. Vše má svůj řád, nikterak přísný ani složitý, kompas ukazuje naprosto přesně, kudy se vydat a odkud čerpat. Celkově působí materiál posledního dílu trilogie poměrně prostě a to i přes velký podíl vzletnosti se silnou negativností zakotvenou ve ztracené krajině. I zde je vše podřízeno mrtvolnému vzplanutí pískem zaváté civilizace.
Klavírní pohrávání, sbory a naprogramované bicí, to jsou ty pomůcky, které jsou zároveň průduchem do těžce se vinoucích kytar. Bicí samy o sobě nejsou příliš podstatnou složkou celkového soundu, spíš mi připadají v některých místech lehce rušivé a groteskně špatné. Vzato ale optikou celistvosti, lze je snadno přehlédnout a věnovat se zajímavějším věcem. Jednou z nich může být například vhodně nastavená dramatičnost, umocněná škálou porůznu vytvořených synth-kreací, se kterými si oproti umělohmotnému bubnu tajuplní Rusáci vyhráli. Od velmi mystických (až děsivých) ploch, přes napínavé poklepávání, vrcholící v několikavrstvé chorusy bytostí, které už tisíce let nikdo nespatřil. Staví však zrcadlo oněch dob, navzdory všem spekulacím, hodně věrně a člověk se zkrátka musí nechat vsát jejich neobyčejným odkazem.
Do budoucnosti EA sám nevidím, na to jsem příliš malý pán. A myslím, že nejsem jediný. Velká expedice se rozplývá kdesi v dálce a navždy se ztrácí v pouštních labyrintech, do nichž se nevyplácí vcházet o samotě. Bohatství a bol, jež jsme teď mohli za pomoci EA zažít, končí. Nevěřím ale tomu, že by tímto měla být veškerá snaha projektu vyčerpaná. Jsou to magičtí badatelé a jejich originalita (ani ne tak hudební, jako celkového konceptu) nutí k přemýšlení o dalším pokračování. Posvátná zpověď "Au Ellai" je totiž svou atmosférou vyloženě návyková látka. A kdo nepátrá, jako by nebyl. Takže nedbat ukrutných veder, zamluvit si zepár domorodých levných sil a vydat se vstříc objevným výkopům. Hledat a najít nitro hrobky EA je výzvou pro každého odvážného dobyvatele.
Obstojné primitivní skomírání vhodné zejména jako společnost při dlouhém cykloproplétání se rovinatou krajinou. Nikde žádných kopců, nikde jiných cyklistů, jen funerální tempo o samotě. Obyčejná kukuřičná pole českých rolníků se nejednou promění v obrovské pískové duny a boží muka za dohledu spasitele v bysty prastarých stvořitelů.
