Daleko za všedními starostmi dneška jsem se kdysi doslechl o „Cthulhu“, má chatrná paměť si udělala ve své hloubi nepatrnou poznámku. Teprve když jsem se dostal k nahrávce německé sebranky s velmi podobným názvem, tedy „Ctulu“, paměť mi podala zprávu, že se jedná o mýtus dle H.P. Lovercrafta, objevující se v jeho knihách, případně v počítačových hrách, ve formě nepopsatelná bestie, zhmotnělého zla. Od aktuálního počinu představovaných hudebníků CTULU, alba „Sarkomand“, jsem tedy očekával něco tajemného a zlého, vyzařujícího z jejich nakažené hudby. Jestli jsem se nakonec dočkal, se dočtete v následujících řádcích. Hned na úvod můžu nadhodit, že čtveřice muzikantů, v čele s vokalistou Rolf Quast-Janssenem, jde asi hned ráda na věc, protože něco jako intro se na představované nahrávce nekoná. Taktéž příkrý nástup hned v titulní skladbě „Arckanum der Trefen“ jasně ohlašuje, že se servíruje rovnou hlavní chod. Na talíři se ke konzumaci nabízí tučná porce melodiky v podobě nablýskaných kytarových pasáží, při kterých kytary jasně skučí, někdy jakoby k poslechu a tanci, ne ovšem folkově. Mám zcela jasný pocit, že takových melodií už mi prošlo ušima nepočítaně, u CTULU se dostavuje na rozdíl od spousty konkurence dojem profesionálně odvedené práce. To neplatí jen pro kytary samotné, nevím, kdo u CTULU skládá jednotlivé kompozice, ale jisté je, že jsou psány na míru kytarám a vokálu, takže tohle jsou jasné plusové body. Vokalista Rolf frázuje texty, které rozhodně nejsou na dva řádky, navíc u jeho nezbytně černě nakřápnutého hlasu se nemůžu zbavit pocitu, že slyším vokály kapely Siebenbürgen. To samo o sobě jisté kvality může naznačit, nicméně nějakého kopírování předloh bych se tady nebál, jedná se spíše o podobnost v zabarvení vokálu. U vokálů bych se ještě rád zmínil o faktu, že jejich agresivita mi nepřipadá adekvátní ve srovnání s podanou mírou agresivity, vyjádřené v samotné hudbě. Ovšem jako celek považuji hrdlo Rolfovo za velký přínos celého alba, takže se určitě není třeba bát nějaké podprůměrnosti. Jak jistě někdo tuší, je čas zmínit se také o bicích. Tady musím konstatovat, že moc chvály mi pro ně nezbylo. Pochopitelně nemůžu nikomu mít za zlé, že se v „Sarkomand“ nevyskytují kratičké momenty, kde by se bubeník předvedl jako sólo tahoun, ale opravdu mi na desce chybí více hudebních zvratů, kde by bicí dostaly větší prostor, o jejich nazvučení nemluvě.
Neznám předchůdce „Sarkomand“, takže nemůžu posoudit, jak se kapela vyvíjí, tahle porce black metalu mi vyznívá jako vcelku vyzrálý koncept, kde se brnká hlavně na strunu melodiky a techniky zpracování. Šoupátka pultu pana zvukaře byly tedy odpovídajícím způsobem nastaveny a bylo docíleno chvályhodného nazvučení kytar, vokálů a efektů. Naopak příliš velké trápení si zvukař nedělal s baskytarou a bicími, k mému zklamání se nekoná žádný hutný ani šlapavý zvuk, po kterém by se moje šíje ježila a páteř chromla. Dokonce ani rychlé pasáže nenavozují pocit hrůzy nebo krvelačnosti, takže mé očekávání, pramenící z pojmu Cthulhu, příbuzného se jménem kapely, nebylo naplněno. Díky tomuto dílčímu zklamání ovšem nemůžu říct, že CTULU jsou kapelou určenou k vyšumění, zasluhující si podobný osud, jako desítky jejich krajanů, z jejichž řad opravdu vyčnívají, ale přesto jejich druhé album “Sarkomand“ nemůžu zařadit někam mezi vyloženou elitu. Ostatně i zub času tohle album prověří v hitparádě, která se v téhle branži veřejně nekoná, ale v podvědomí nás všech jakési hodnocení nadčasových alb neustále probíhá.
