Různorodosti se meze nekladou, kladou se jen vybraná jídla v břich a jeho tvar nabývá olbřímích rozměrů.
Žranice! Před ní dám ovšem přednost drobnému předkrmu, který považuji za důležitý. Ještě než se pustím do samotné recenze této extrémní lahůdky, rád bych poznamenal, že se mi nestává příliš často, abych ve stejném časovém úseku věnoval svůj sluch dvěma tak výmečným albům. Jako první musím zmínit to, o kterém příští řádky nebudou - tím je novinka německých Ahab. Musím konstatovat, že se jedná o vskutku geniální doom metal, naprosto dotažený a bez jakýchkoliv zbytečných rozmarů. Tím druhým albem je pak novinka našich krajanů FORGOTTEN SILENCE, od kterých jsem se dočkal stejně tak nebývalých pocitů a prožitků jako v případě zhudebněného zmaru ze západu. A to i když jsme doom metalu na hony vzdáleni, nebo se ho jen dotýkáme prsty zmazanými od jazzové marmelády i metalové slaniny. Moravští badatelé po různých skrytých i naplno obnažených hudebních koridorech se po dlouhých letech dostali do fáze, kterou považuji za maximálně výživnou. I když pozoruji sled alb kapely poměrně vytrvale a hlídám si přehled, vždy se našly nějaké ty rozepře, které mě zanechávaly svým způsobem klidným, i v okamžiku, kdy jsem si byl vědom, že poslouchám hudbu velmi netradiční a svým ztvárněním originální. Tentokrát se to však sešlo.
FORGOTTEN SILENCE vytvořili skvostnou fúzi extrémní hudby, vůbec bych se je nebál nazvat metalovým Pražským Výběrem, jelikož právě tohle označení mně v souvislosti s kapelou napadá výrazně častěji než mnohá jiná. Pod slupkou opravdu nádherného a neobvyklého bookletu se nachází velmi silná směsice porůznu posbíraných vlivů, které jsou propojeny v jeden progresivně tvárný kolos, který svou složitost posílá na vedlejší kolej a nechá dominovat skutečné kvalitě. Ti, kterým chutná neustále se proměňující, mnohovrstevnatá muzika na hranici uchopitelnosti, budou nacpáni chodem, jehož hodnota kalorií překračuje běžně doporučenou mez. Běžnost totiž není zrovna vhodný termín, který bychom měli používat v jedné větě spolu s čerstvou novinkou. „La Grande Bouffe“ je stejně tak death/grindovou kafilérií jako jazzovou komorní slezinou na víkendový podvečer, šílenou melancholií nebo metalocorovou vzteklou mrchou, která kope všude kolem sebe, zejména pak do rozkroku. Je složité popisovat obšírně všechen děj alba, myslím, že mnohem chytřejší bude nechat se vést, chvílemi se nezištně smát, kroutit hlavou a najednou propadat v afektovaný výlev nahromaděných emocí. Co však mohu říci s určitostí desce vlastní, nudit se nebudete ani na vteřinu.
Mimo evidentně jako celek působícího materiálu se mě nejvíce dotkla práce s klávesami, to je jedinečná záležitost. Zde se chovanec jménem Marty rozhodně nerozpakoval nad svým, metalové kapele tolik cizím, produktivním rejstříkem. Mimo něj nesmím zapomenout ani na nového frontmana Satyra, který díky svému vokálu a jeho polohám tlačí FORGOTTEN SILENCE také o notný kus dál. Celkově vidím novinku jako na první pohled nemožné spojení několika diametrálně odlišných hudebních vyjádření v jeden konkrétní tvar, jemuž dominuje (světě div se) skladatelská lehkost a nadhled nad zmíněnou komplikovaností. Ne, ve výsledku nevidím „La Grande Bouffe“ jako album nestravitelné, vidím jej jako avantgardní všehochuť vhodnou k dennímu servírování. Už dlouho jsem nepostřehl, že by mi podobný guláš tak lahodil, hladil sluchové ústrojí a dokonce vůbec nebrnkal na nervy. Nevidím v něm ani stopu po topornosti a záměrnému pospojování všeho možného a zcela nemožného v jeden chladný kus. Novinka FORGOTTEN SILENCE není o tlaku, naopak je o pohodě a jeho pestré variantě trávení volných chvil. Uši nebolí, bolí jen momentální infekční příznak vše neustále opakovat a podstupovat.
Stojím si za tím, že lid srocený kolem nezmara Krustyho vytvořil prvotřídní specialitu šitou na míru všem roztěkaným hudebním fanatikům, kteří se nespokojí s málem. A nemusí být nutně z Aalborgu, ani třeba z Rosic. Je těžké být v této situaci solidním kritikem, když v podstatě není co kritizovat a jen si mnout plný břich různorodých požitků. Vedle zmíněných hudebních postupů všeho druhu, si neodpustím poznámku, že místy (jen v záblescích) slyším také nemocné harmonie, jakoby čerstvě vyválené v chloroformu mistra Toma Kohouta. Ano, i tohle chlípné melodično lze pozřít se vším tím obžérství nakloněným souladem. Jistě, opakuji ještě jednou – souladem! O domácím albu roku mám tak jasno poněkud brzy, vlastně už v době, kdy ještě nebyla pokořena jeho první polovina. Co naplat, žerte se mnou. La Grande Bouffe!
