Tato žatecká čtveřice opěvující rouhání, antikřesťanství a válku bude historicky první kapelou, které se na řádcích Mortem zinu dostane zrecenzování celé její dosavadní diskografie. Agmen, jak je všeobecně známo, vznikají roku 1997 v českém městě Žatec a to pod taktovkou Michala, který toho samého roku opouští Maniac Butcher. Do své kapely přibírá Toma, jenž obsluhuje kytaru a vokály a C.O.F.F.E - basa a kytara... Rok se s rokem sešel a pánům vychází první demo nahrávka „Tartarus“ (vyšla také v re-edici u Ravenheart, kde je stále k dostání), která bude logicky tvořit první mezník naší toulky historií Agmen.
Na prvotině posluchače čeká celá osmička skladeb a třiatřicet minut poslechu. Nedá mi to nevzpomenout na Sekhmet a jejich „Pomstu pekelných legií“. Set a spol. totiž také své první demo pojali spíše jako debutní album.
Jako asi každé demo i „Tartarus“ je plné různých much a nedodělků. Například produkce. Zvuk je na demo sice obstojný, přesto jsou velmi vytažené vokály a bicí. Kytary, které jsou alfou i omegou tvorby Agmen jsou zastrčené do pozadí a hlavně z počátku (než si zvyknete) musíte stražit uši více, než je zdrávo. Celkově bych zvuk škatulkoval slovem „undergroundový“. Horší čitelnost, zahuhlanost a špinavost - to jsou slova jej charakterizující. Vokál je dalším z hlavních poznávacích prvků „Tartarus“. Tom zde střídá dvě polohy. Jednu agresivní, řekl bych „klasicky black metalovou“. Druhá na mě působí spíše rušivým dojmem. Pokud si pamatujete na BigBossův vokál na „Znamení“, tak přesně ten tu Tomovy hlasivky v jisté míře evokují.
A co, že za hudbu nám to Agmen na prvotině vlastně nabízejí? Tvoří ji klasické black metalové nástroje. Však tvorba jako taková již zcela klasickým black metalem není. Neprojevují se zde sice naplno ty prvky, které vládnou pozdějším deskám, do jisté míry je tu ale vycítit můžeme. Black metalová hudba norského střihu se místy prolíná s vyhrávkami na akustickou kytaru, přesto se v žádném případě nedá mluvit o vlivech pagan metalu či něčeho podobného. Dále si pánové zakládají na osobitých melodiích. Prolínají a proplétají se každou skladbou. Jednou tvoří ústřední melodii (skladba „Nesmrtelná Říše“), podruhé vás jen potěší kdesi v časové výseči skladby. Škoda, že se tu melodie neprojevují v takové míře jako na dalších albech v diskografii. Na druhou stranu jde ale přeci o demo, takže lze přimouřit oko. Třetím, pro Agmen vlastním, prvkem je vokál. Narozdíl od stovky black metalových vokálů, jenž s agresivitou sobě vlastní „odskřehotávají“ text, zde tvoří z podstatné části skladbu samotnou, jako je tomu například u heavy metalu. Frázování je v každém případě velmi sympatické a dle mě se jedná o jednu z hlavních deviz Agmen. Na druhou stranu bych si tady ještě jednou postěžoval na ten bigbossovský syndrom. Opravdu rušivý element.
Zdálo by se, že album si jde svými, ne zcela prošlapanými koleji a poslechnout si jej je zajímavý zážitek. V téhle větě je mnoho pravdy, avšak... S ohledem na nepříliš vydařený zvuk a hlavně na to, že se charakteristické prvky Agmen projeví až na další desce je pro mne demo "Tartarus" průměrnou deskou, která má svoji největší přednost nikoli v hudbě samotné, ale spíše v tom, že v roce 1998 upozornila black metalové příznivce, že je tu jakási kapela, jenž si říká Agmen.
K recenzi poskytl: Ravenheart Productions
